Alternativní terapie
Moje Paní poslala Madam Aradii tento dopis.
Paní Aradio!
Prosím o pomoc při léčení mého druha. Má totiž problémy s alkoholem. Je kvartální alkoholik. Dva týdny nepije a potom se opije do němoty. Druhý den mu je pak špatně a má deprese, nevěří si, vše vidí beznadějně. Slibuje mi, že už se nikdy takto neopije. Když je mu pak lépe, je plný optimismu a plánů. Jenže potom do toho zase spadne. Donutila jsem ho navštívit psychiatra. Paní doktorka mu předepsala prášky na depresi. Ty ale nebere, protože prý není blázen. Lékařka mu řekla, že má problémy s uvolňováním hormonů, především hormonu štěstí, endorfinu. Ten prý nemůže vylučovat bez léků. Četla jsem o vás a o vaší alternativní léčbě, dokonce i recenze na vás, které jsou velmi pozitivní. K dopisu přikládám lékařskou zprávu. Věřím, že vy jediná mu můžete pomoci.
Děkuji.
S tímto dopisem jsem vstupoval do ordinace doktorky Aradie. Přivítala mě sympatická dáma a její asistentka. Aradia si přečetla dopis a její asistentka si mě přitom přísně měřila pohledem.
„Svlíknout!“, poručila Aradia, když dopis dočetla.
Poslechl jsem.
Asistentka lékařky mi poručila, abych si lehl na lavici a připoutala mě řemeny.
„To je proto, aby ses nám necukal,“ vysvětlila mi.
Nechápal jsem, co se mnou zamýšlí, ale věřil jsem jí.
Proto jsem se nebránil.
Aradia vzala do ruky plácačku a začala mě vyplácet na holý zadek.
„To je jen na prokrvení,“ vysvětlovala a trochu víc přitlačila.
Začal jsem protestovat. Ale marně.
Plácačku vystřídaly důtky, potom vařečka, proutek, řemen a nakonec rákoska.
Řval jsem jako smyslů zbavený.
Ty mrchy se tím ještě bavily.
Střídaly se na mě a po sté ráně jsem přestal počítat.
Do očí se mi draly slzy.
„To je v pořádku. Teď se začíná vyplavovat adrenalin. Musíme pokračovat, aby se vyplavil i endorfin. Víš, když rákoska rozsekne kůži, začne se okamžitě v ráně vytvářet určitý druh plísně, která způsobí euforii. To pomáhá vyplavit endorfiny,“ řekla a pokračovala ve vyplácení.
„Já tě z toho alkoholismu dostanu, broučku,“ smála se.
Bylo vidět, jak si každou ránu vychutnávala.
Po každých padesáti ranách mě pohladila po rozpáleném zadku.
Její asistentka obdivovala moje šlince.
Najednou mě zaplavil pocit, který jsem doposud nepoznal.
Bolest střídala rozkoš a já měl pocit, jako bych létal.
Ze snění mě probrala slova Aradie:
„Co to bylo za kňučení? Vždyť my to děláme pro tvé dobro. Řízenou bolestí se ti vyplaví hormon štěstí, který ti nahradí to tvoje pití,“ vysvětlovala, zatímco její asistentka pokračovala ve výprasku.
Najednou jsem začal věřit, že my ty dvě dámy opravdu pomohou.
Začal se mi dokonce topořit ocas.
Aradia si toho všimla.
„Vidím, že náš výprask má na tebe i jiné blahodárné účinky. Ale to si nech pro svoji přítelkyni.“ zasmála se.
„Ano, Madam!“ řekl jsem pokorně.
„Myslím, že pro dnešek to stačilo. Další procedury naplánujeme za 14 dní,“ zhodnotila léčbu lékařka a asistentka mě odvázala.
Cestou domů vlakem jsem raději stál.
Ale cítil jsem se jako po orgasmu, nebo vyhraném zápase.
Možná, že jsem na cestě můj zápas s alkoholem a depresemi skutečně vyhrát.
Uvidíme, co mě bude čekat příště…
