Červenec 2020
Potrestání za zapomnětlivost
Po návratu z lekce domů jsem zjistil, že jsem ve studiu u Madam Aradie zapomněl anální kolík. Doma sice mám další tři kolíky menších velikostí, ale ten největší by mi i tak chyběl. Co bych měl v zadku při příjezdu na příští lekci?
Za několik dní se mi hodilo zajet si pro něj při tréninku na kole. Zavolal jsem Aradii, zda se pro kolík mohu zastavit. Souhlasila.
„Přijeď. Jsem ve studiu. Za hodinu mám lekci. Když to stihneš, můžeš si ho vyzvednout. Dveře budou otevřené. Přijď nahoru.“
„Doufám, že to neschytám místo toho klienta?“
„Neboj!“ zasmála se.
Rozptýlila moje obavy, že na mě něco chystá.
Za dvacet minut jsem přijel před studio. Dal jsem kolo do přízemí a šel po schodech nahoru.
„Jsem tady,“ hlásil jsem.
„No, jen pojď,“ uvítala mě v krásných černých šatech bez rukávů, na těch nejlepších místech průhledných, až jsem klientovi, který měl přijet, záviděl.
To byl poslední příjemný zážitek.
Natáhla ke mně ruku, ve které držela můj zapomenutý černý gumový anální kolík. Zakývala s ním přede mnou.
„Děkuju, že jsi mi ho schovala…“ natáhl jsem po něm ruku.
„Ne, ne, broučku,“ přerušila mě a ucukla s ním.
„Co jsem ti v mailu slíbila?“
„Že odjedu s ním v zadku… ale…“
Myslel jsem si, že mi to projde.
Neprošlo.
„Žádné ale! Za chyby se platí! Pojď dál a strč si ho do zadku!“
Neochotně jsem ji následoval.
„Tady máš gel a šup s ním dovnitř!“
Vůbec se mi do toho nechtělo. Ale kdybych škemral o prominutí trestu, tak bych se shodil. To by bylo pod moji úroveň.
Měl jsem na sobě cyklistické oblečení. Musel jsem si nejprve svléknout dres, tričko a sundat kšandy lacláčů. Než jsem se dostal ke stažení elastických šortek, tak jsem se musel prakticky svléknout donaha. Celý mokrý potem, pod dohledem Madam Aradie… Dost ponižující situace.
Napoprvé se mi kolík do staženého zadku nepodařilo zasunout.
„Tak strčíš si ho tam sám, nebo ti ho tam mám strčit sama? Ode mě to bude horší!
„Já sám…“ pronesl jsem pokorně.
Přidal jsem gel a zatlačil jsem, opatrně, kolík do svého konečníku. Když procházela nejširší část, tak to hodně bolelo. Nedal jsem najevo bolest. Překonal jsem ji a zamáčkl ho dovnitř. Věděl jsem, že se dívá. To bylo teprve ponižující!
„Mám ještě chvíli čas. Klient bude mít zpoždění. Posaď se. Dáš si kafe?“
Uvařila mi kávu a chvíli jsme normálně konverzovali, co je nového a tak podobně…
Seděl jsem jak na trní.
Ze zkušenosti vím, že po nějaké době si tělo na kolík zvykne a přestane být nepříjemný. Ta doba ale ještě zdaleka neuplynula. Rád si s Aradií povídám, i když většinou drží slovo ona.
„Jak se ti sedí?“ prohodila mezi řečí.
„Špatně,“ odpověděl jsem po pravdě.
Na mou odpověď nereagovala. Došlo mi, že se neptá, aby projevila účast, ale proto, aby se přesvědčila, že trpím.
Když byl čas odejít, vyprovodila mě ke kolu.
„Ne aby sis ten kolík vyndal! A jeď opatrně!“
Nasedl jsem na kolo a s kolíkem v zadku jsem odjel.
To kafe jsem si neměl dávat. Vyvolává u mě potřebu na stolici.
V posedu na sedle mě kolík nepříjemně tlačil.
Ne, ne. Nebudu dělat hrdinu. Moudřejší bude ten kolík vyndat, než dojedu na hlavní silnici. Je mi líto, ale budu muset slib porušit, pomyslel jsem si.
Jenže osud mi pomohl první krizi překonat.
Na silnici jsem potkal holčičku na bruslích. Jestli jezdí tam a zpátky, tak by mě mohla přistihnout, jak se v křoví u silnice svlékám a vytahuji si ze zadku kolík. To by byla ostuda! A vlastně kriminální čin.
Pokračoval jsem dál s kolíkem v zadku rozhodnutý při nejbližší příležitosti ho vytáhnut. Nemám přeci zapotřebí nechat se takhle surově mučit! Vždyť ani nejsem na lekci…
Ale jak to udělat? Během cesty nebylo kde si v bezpečném ústraní kolík vytáhnout. Musel bych se totiž z cyklistické soupravy svléknout donaha, abych ho dostal ven. A navíc jsem se bál, že se při tom poseru. Jak bych se v tom případě očistil? Oblékl bych se přes to? To raději ještě chvíli vydržím, dokud nebude nejhůř.
Celou padesátiminutovou cestu jsem trpěl a v duchu se střídala potřeba kolík vyndat a odhodlání být chlap a vydržet to. Dal jsem přeci slovo… Ale nedozví se to…
Ke konci jsem si na něj přeci jen trochu zvykl a potřeba zbavit se ho nebyl tak akutní. Zato jsem potřeboval čím dál víc čůrat. To jsem také musel vydržet. Už abych byl doma…
Domů jsem dorazil vyčerpaný. Samozřejmě, že první, co jsem udělal, bylo, že jsem si ten kolík v koupelně vyndal. Dokonce jsem se při tom ani neposral.
Proklínal jsem se, že jsem se tomu trestu nevzepřel hned na začátku. Zlobil jsem se na Aradii, že mě k tomu přinutila. A litoval jsem, že jsem si svou zapomnětlivostí ten trest vykoledoval.
