Akce a reakce
Posunul si brýle na nose a trochu se zamračil. Ta žena přišla později, než měla. Musela se asi stydět. Zatracení, my chlapi, pomyslel si.
„Nikolo, máte zánět celé pánve. Napíšeme další antibiotika, dáme vás do pořádku,“ dobrácky na ni mrkl.
Sklopila oči. Tušila, že Mirkovo střídání jejích otvorů nezůstane bez odezvy, ale nejdřív se snažila od bolesti a nepříjemných pocitů pomoct si sama volně dostupnými léky. Jenže se to zhoršovalo tolik, že ani neví jak a teď tu sedí jako blbka, poslouchá dobrácké rady svého gynekologa a stydí se do morku kostí. Myslí to dobře, jenže ona nechce žádný dobráctví, jen recept a pryč. Pryč.
Mirek si ani nevšiml, že těch pár týdnů méně psala. Cestoval po světě, měl zrovna sezónu a na Nikolu si vzpomněl jen občas. Registroval pravidelné hlášení o cvičení a občas jí zadal úkol na nějakou pikantní fotku, kterou si zpestřil masturbaci.
Nikola byla posmutnělá. Od minulého setkání s Mirkem už uplynuly skoro dva měsíce. Vysvětlil jí později, že to svázání na noc bylo myšleno terapeuticky, protože měl pocit, že všechno brzy vzdává a chtěl jí dopřát ten pocit, že když něco chce, tak to dokáže. A že takových akcí jako ji měla čekat ještě bude… a že nakonec dopadla dobře, takže to jen potvrzuje jeho verzi, že to pro ni bylo dobré.
Nikola k Mirkovi vzhlížela. Její samolibosti (dobře ukryté a téměř sobě nepřiznané) dělalo dobře vědomí, že někdo „slavný“, kdo má nepřeberné možnosti setkávání se s kýmkoliv, si vybral JI. A chce ji i nadále. Hodně věcí uměl, byl velmi sečtělý a scestovalý. Nikola byla jen obyčejná holka z malého města. Těžko mu asi mohla dávat rozumy, povzdechla si, když jí myšlenky zabloudily k okamžikům, které jí při nejlepší vůli nedávaly smysl.
Když se jí podařilo omluvit ho sama v sobě a „pochopit“ každý jeho krok, začala zase toužit po jeho přízni. Nejvíc ze všeho chtěla cítit, jak ho vzrušuje ji mít, jak se jí nemůže nabažit a jak mu ona může dát ze sebe to nejlepší. Jenže poslední týdny reagoval už jen na cvičení. A to dokonce jen tehdy, když se pokusila „vyvléknout“ – vyprosit si, že jí není dobře a jestli nemůže den vynechat. Vždycky přišla zamítavá odpověď, ale Nikola aspoň věděla, že je Mirek v pořádku, a to jí stačilo. Žít ve světě, kde žije i ON.
A potom na to přišla. Kromě přidávání si cvičení a náročnosti, na což Mirek vždy reagoval pamlskem v podobě slova: „Hodná.“ si našla na internetu „mučící nástroj“. Nikolina postava byla vždycky spíš rovná. Měla velká prsa, ale její pas nebyl vůbec vosí a přesýpacími hodinami by se její, teď už dost vyhublá postava, dala nazývat jen stěží.
Tahle „hula hop“ obruč ji nadchla. Tu pro začátečníky o nízké váze zrovna vynechala. Pch. Ona chce výsledky hned. Vybrala tíhu pro pokročilé a tetelila se při představě, jak se Mirek potěší, až uvidí, jak zase dokázala změnit svoji postavu. Je fakt, že jí teď byla pořád zima a okolí zvedalo varovně prst, že holka, co blbneš?? Ale Nikola se začala v zrcadle vidět tlustá. Ta obruč, to bude super, těšila se.
Nábožně ji vybalovala z krabice a oči jí svítily vzrušením. Pustila oblíbenou hudbu, trochu se protáhla a roztančila ji kolem sebe. Po pěti minutách, kdy měla skončit, zavrtěla hlavou. Ne a ne. To by bylo málo. Přidala si 2x a potom 3x tolik. Cítila se skvěle, protože ji bolelo celé tělo.
Napsala Mirkovi hlášení a poslala pyšnou fotku.
„Chci to vidět. Chci tě nabodnout na svýho ptáka a nosit tě s nohama obtočenýma kolem mýho pasu po celé místnosti. Chci tě cítit okolo sebe, jak pracuješ kundou a jsi lehká jako pírko.“
Tu sms si uložila.
Cítila zadostiučinění.
Podařilo se.
Ráno ji vzbudil pocit, že musí nutně na malou. Za okny byla ještě tma. Povzdechla si: ten můj močák nemá rozum a odhrnula peřinu.
Prudká bolest ji zastihla nepřipravenou, ochromila ji a jako by zdálky slyšela samu sebe, jak křičí.
Nedokázala se posadit.
Tělo ji neposlouchalo.
S obrovskými bolestmi se nějak plazením po posteli a zdi dokázala postavit, ale ohnout se bylo nemožné. Proboha! Jak se asi může vyčůrat??
Slzy z očí jí tekly proudem. Nechápala, co se stalo a snažila se najít léky od bolesti.
Po několika hodinách ji kamarádka subina naložila do auta a odvezla do nemocnice.
„Milá paninko,“ hlaholil doktor, který si žoviálnosti šňupl nejspíš koňskou dávku. „Podle všech vyšetření od rentgenu až po magnetickou rezonanci nám to vypadá, že jste se snažila tím kruhem přepůlit.“ Jeho úsměv přijde Nikole jako groteskní škleb. „Prosím vás,“ dostane ze sebe ztěžka, „můžete mi říct, co mi je?“
„No, prostě se vaše plotýnka rozhodla, že jí z vás vytečou nervy, haha. Kolik že jste to za toho půl roku zhubla? 24 kilo? A to vám nikdo neřekl o hlubokém stabilizačním systému, co? Kolik je vám roků, dámo, internet u vás nemáte?“ doktor, určitě mladší než Nikola, si neodpustil labužnické poučování té „hloupé husičky“.
Když Mirkovi napsala, že se opravdu nemůže moc hýbat a má kruté bolesti, poprvé jí cvičení odpustil.
A pak se neozval dva týdny.
Nikola se bála. Moc se bála, že se mu něco stalo.
První týden mu volala. Psala.
Nic, žádná odpověď.
Druhý týden přečetla všechny černé kroniky. Z každé země, o které věděla, že do ní cestoval.
Když začínal třetí týden, napadla ji poprvé kacířská myšlenka.
Není tohle náhodou víc trápení než těšení?
A jako kdyby byli spojeni neviditelnou šňůrou, zapípala sms.
„Přijedu se podívat na maroda. Za dva týdny a na celý víkend. Instrukce dostaneš včas.“
Nikola měla zase jednou štěstí. Fyzioterapeutka, které se dostala do rukou, odmítla verdikt lékařů, že nohu, ve které Nikola úplně ztratila cit, bude třeba dříve či později amputovat a pomocí fyzioterapeutčiných zázračných cvičení se pomaloučku zotavovala. Ještě to moc bolelo, ale už se dokázala celkem hýbat a do nohy se opatrně vracel cit.
Mohla se začít těšit na Mirka.
Instrukce byly vcelku jednoduché a pro Nikolu tentokrát uspokojivější. Dveře mohly zůstat zavřené, klíč stačilo položit do pootevřeného okna za záclonu a ona měla ležet nahá na zádech na posteli. U postele měla být navíc jen miska. Mirek byl odhodlaný se do Nikolina krku dostat celý a za každou cenu, takže kdyby přece jen obsah jejího žaludku chtěl po tomto vítaném znásilnění ven, aby bylo něco po ruce. To bylo vše.
„Za deset minut budu u tebe.“ Nikole se rozbušilo srdce a položila se na postel.
Se zakloněnou hlavou byla vysoká šance, že se podaří, co má a věřila, že Mirek pochopí její fyzický nekomfort a lekci tomu přizpůsobí.
„Má milá,“ pronesl Mirek ve dveřích a Nikola posunula hlavu dolů z postele. „Těšil jsem se na tebe a na to, jak mě potěšíš…“ Pohladil ji po prsou a stiskl bradavky, Nikolinu vstupní bránu pro fyzické vzrušení. Poplácal ji po Venušině pahorku, rozepl si kalhoty a ptákem jí začal kreslit po obličeji lepkavou stopu. Nikola se nadechla a snažila se uvolnit. Ústa dokořán, koutky ji bolely.
„Ty zuby víc schovej!!!“ štěkl po ní a ona se snažila vykloubit čelist víc a víc. Chtěla to dokázat. Konečně to dokázat. Cítila silný tlak, ale také pohyb. Konečně. Cítila se výjimečná. Mirek naštěstí občas vyklouzl ven a ona mohla lapat po dechu, zatímco jí její vlastní sliny ptákem rozmazával po obličeji.
A pak zajel do jejího hrdla příliš prudce a příliš rychle a ona nestihla nádech… A už to šlo. Tak tak stihl Mirek uskočit, tak tak se ona stihla otočit a miska dostála svému účelu.
Nikola se styděla. Pálilo ji v krku a belhavě „utíkala“ i s miskou do koupelny. V rychlosti si umyla zuby a se sklopenýma očima se vracela k Mirkovi. Styděla se nejen za to, že neudržela vnitřnosti v klidu, ale i za to, že její pohyb je šouravý, téměř stařecký.
Mirek to ale neviděl. Chytil Nikolu kolem pasu a promnul její boky. Spokojeně zamlaskal. Nenašel ani gram tuku. Nikola se dokonce mohla pochlubit, že začíná nosit i věci, které odloží její třináctiletá dcera. Mají už stejnou velikost.
Mohla udělat kávu a předložit připravené občerstvení. Její porci položil na židli a pokynul jí, aby si sedla na zem k jeho nohám. Podařilo se jí poskládat se bez hekání a ten pocit a symbol podřízenosti si užívala. Povídali si o běžném životě a Nikola se nechala objímat tím přítomným okamžikem.
Netrval ale dlouho.
„Máme tu od minula jednu nevyřízenou záležitost,“ pronesl najednou Mirek dutým hlasem.
„Psala jsi mi o tom zánětu celý pánve. Nemysli si, že když jsem neměl čas odpovědět, nečetl jsem to. Teď tu tvou kundu, která neumí říct, že nesnese přechod z díry do díry, potrestáme.“
Nikola zalapala po dechu.
Poučku, pro ni tak samozřejmou a základní, ji ani nenapadlo hlásit Mirkovi. Vždyť sečtělý člověk jako on by ji měl za blázna, že mu připomíná takovou věc! A teď ji za to chce potrestat??
Nikola neměla ráda hry na tresty. Snažila se svého Pána potěšit, trest musel být v jejím světě spravedlivý a stejně nemohl být nikdy větší jako její vlastní pocit, že selhala, že nedokázala splnit Pánovo přání přesně podle jeho představ. Tenhle trest se jí navíc zdál nepochopitelný.
„Lehneš si tady na zem a roztáhneš nohy.“ Mirek se vůbec nezaobíral jejími pocity, nezaregistroval změnu v Nikolině tváři, nebo ho jednoduše nezajímala.
Tupě vyplnila příkaz.
„Tak jo, tak ať mě klidně i zabije.“ Odevzdaně, a přitom plná nového pocitu vzdoru roztáhla nohy.
Mirek si podal štiplavý bičík.
„Bude do deset ran. Budeš si počítat.“
SVIST!!!
Nikolu ta razance zastihla nepřipravenou. Zaskučela a reflexně dala nohy k sobě.
Pak, dřív, než Mirek stihl něco říct, se opanovala a zaujala znovu předepsanou pozici.
„Jedna,“ hlesla.
SVIST!!!
Další ránu už čekala i s tou intenzitou.
„Dva,“ vycedila mezi zuby.
„A kdo bude děkovat?? Nepočítá se ti ani jedna, čubko!“
Nechtěla brečet. Nechtěla. Napnula všechny síly k tomu, aby se ovládla.
Nenechá ho vyhrát, přepadl ji nový, cizí a intenzivní pocit.
Zatvrdila se.
Každá další palčivá nespravedlivá rána ji zraňovala hlouběji a hlouběji. Do morku duše.
A to bolelo víc než cokoliv jiného.
Při šesté ráně Mirek přestal.
Nechápavě se díval na Nikolu, která z ničeho nic propukla v téměř hysterický pláč.
Ucítil znechucení, ale pak ho napadlo, že možná ji přece jen bolí ta záda.
Pomohl jí vstát. Najednou pocítil únavu, cestoval mnoho hodin.
„Půjdeme si pustit film.“
Lehli si spolu do postele, vybral film a začal Nikole vyprávět podrobnosti a detaily, které měl dar vidět a uměl je dávat do souvislostí. O filmu vyprávěl v historicko-společenském kontextu zaníceně a Nikola pomalu opouštěla svou zatvrzelou ulitu. Bavilo ji vidět jeho nadšení a zajímalo ji všechno, co jí vyprávěl a na co ji upozorňoval. Ráda „rostla“ a on ji v tomto směru mohl vést.
Přitulila se k němu. Byla to vzácná chvíle, hebká jako pohlazení. A to moc potřebovala.
Večer po filmu si povídali při rozsvícené lampičce, ale Nikola cítila, že při Mirkových myšlenkových pochodech tak trochu klopýtá. Jeho mysl běžela sprint a Nikolina prostě jen tak rekreačně hopsala. To Mirka občas rozesmálo, ale pak se začal nudit.
„Půjdeme radši spát,“ zhasl.
Žádné provázky, žádné příkazy, prostě ztichl.
Nikola si dovolila do ticha pronést vtip, který nedávno zaslechla a k situaci mezi nimi se tak nějak zvláštně hodil.
Mirek pootevřel jedno oko a nahodil kontra vtip.
Jenže tady byla Nikola doma. Znala snad všechny vtipy a co víc, pamatovala si je. Ta vtipovo-vtipná přestřelka nabírala na dynamice a Mirek znovu rozsvítil lampičku. Nikola tu jeho pragmatickou myšlenku skoro zaslechla nahlas. „Možná přece jen nebude tak úplně blbá…“
Nakonec jí povídal o její oblíbené slavné zpěvačce, se kterou se setkal tváří v tvář, a dokonce s ní byl na večeři. Usnula ani nevěděla jak.
Ráno ji vzbudil Mirkův mobil.
Mluvil s někým delší dobu a Nikoliny smysly pomalu začínaly registrovat, že zatímco ona stěží rozlepuje oči, Mirek už je oblečený.
„Dobrá, tak tedy za 15 minut,“ Mirek hovor ukončil.
Nikola se na něj tázavě podívala.
„No jo, holka, nedá se nic dělat,“ pronesl i on trochu zklamaně a za 15 minut byl kvůli úrazu kolegy pryč.
Nikola poctivě cvičila pod dohledem fyzioterapeutky a starosti jí začala dělat váha. Ne, nepřibírala nazpět. Ale chudla, i když už nechtěla. Tak jako dříve se těšila z každého pohybu ručičky dolů, teď se ho bála. BMI začínalo ukazovat podvýživu a jí se nedařilo proces zvrátit. Začala být utrápená. Ten, se kterým chtěla všechno sdílet, většinou neměl čas. A když měl a mohla se vypovídat, racionálně zhodnotil, co ONA udělala špatně a velkoryse jí nechával prostor, ať se poučí. Studil.
Chřadla zvenku i zevnitř. Pokud se někomu odevzdala jako Mirkovi, ve světle bdsm neuměla hrát jen „jako“. Co cítila, to žila. A bylo jí jedno, jestli se tomu někdo smál. Když se Mirka ptala, zda ji ještě vůbec chce, vždycky řekl, že ano. Ale nijak to nedával najevo.
A pak měli ten rozhovor na skypu.
Řekl, že dlouho přemýšlel a že by ji chtěl napořád, ale musí mu dokázat, že i ona to myslí vážně. Nikola se dívala na blikající kurzor na počítači a nerozuměla.
Mirek pokračoval: „Ale uvědomuješ si, že pokud se rozhodneme napořád, že budeš mít už jen mého ptáka a nikdy jiného???“
Nikola poslala kývacího spokojeného smajlíka. Co si na tom měla uvědomit? Bylo něco přirozenějšího? Nechápala.
„Chci, abys pro mě udělala jednu velkou věc. Do týdne se rozhodneš, kterýho chlapa a jak pro mě vyrajcuješ, a pak mu zdrhneš. Necháš ho prostě stát se ztopořeným ptákem, rozumíš? A všechno, všechno mi hned zatepla napíšeš do emailu. Tečka.“
Poprvé za celou dobu, co se s Mirkem poznali, Nikola pod záminkou ukončila hovor jako první. Poprvé nebyla úplně upřímná.
Jenže tohle musela strávit.
Pochopit ne, protože jejímu pochopení se to vzpíralo.
Ale strávit.
A rozhodnout se.
Po týdnu poslala TEN email. Vybrala si bráchu svojí kamarádky. Vždycky po ní tak trochu „jel“ a kamarádka slavila narozeniny. Všechno do sebe zapadalo. Celý večer s „bráchou“ flirtovala a po půlnoci se nechala zatáhnout do potemnělého pokoje. Nechala si rozepnout šaty, nechala ho se dotýkat, kde chtěl. Jako hadrová panenka. Jako loutka. A pak, když se svlékl i on, ona se oblékla a utekla. Plná pocitů, plná hnusu z těch pocitů, je vypsala. Nečetla to po sobě a odeslala.
„Jsem navýsost spokojen!!!“ Mirek nešetřil pochvalou.
Nikola se dívala na ta slova, díky kterým by se ještě před nedávnem roztančila jako baletka z hrací skříňky. Bez oddechu a přesně jak by pískal nebo točil kličkou.
Teď byla apatická.
Její oči byly prázdné jako vyčerpaná studna.
Po pár dnech a pár záchvatech pláče napsala Mirkovi další email. Požádala o propuštění ze služby. Vysvětlila mu, že potřebuje uspořádat svůj život a poděkovala mu za všechno. Odpověděl jí jedním slovem. Za víc mu zřejmě nestála.
Nečekala, že i souhlas může zabolet, když je mistrně formulován.
Nikola se ale nezlobila na Mirka.
Zlobila se nejvíc sama na sebe, protože to nedokázala.
Nedokázala se proměnit na svůdnou nymfu pro kohokoliv jen na povel.
Nedokázala opsat v tom předposledním emailu skutečnou pravdu.
Nedokázala překročit svoji nejvnitřnější hranici.
A tak nedokázala nenapsat čistou fikci.
Ale protože její emoce v tom byly tak skutečné, a protože doposud vždycky hrála jen fér, Mirek její lež neprokoukl. Ona ale ano. A nemohla by žít s tím, že oklamala svého Pána.
Protože jestli ji dotlačil do situace, že už neměla na výběr mezi tím, zda lhát nebo jít za všechny své myslitelné hranice, pochopila, že u těchto nohou její místo prostě nebude to její.
Tady ještě není doma.
A i když to bolelo jako řezná rána a vyplakala celou řeku, něco se z té bolesti naučila.
Až posbírá drobky, co zbyly z jejího sebevědomí, odevzdá se už jen tomu, kdo jí svou přízeň bude věnovat bez doprošování. Uvědomila si, že potřebuje častý a blízký kontakt se svým Pánem. Někoho, kdo o ni opravdu bude stát.
Je čas hledat dál…
