Nikola a Viktor 01
Nikola se převracela v posteli. V té době už žili se Zdeňkem spíš jako kamarádi, nebo možná dokonce jen známí, co spolu ani nejsou moc rádi. Nůžky blízkosti se nebezpečně rozevřely a každý z nich se cítil svým způsobem nepochopený a ukřivděný. A sex? Sex měli naposledy před rokem, smutně si povzdechla. Navíc Nikoliny dospívající děti a jejich puberta byly pro Zdeňka bez růžových brýlí nad jeho síly a Nikola zase nesnesla, když o nich mluvil negativně a vulgárně. Bez bdsm zkrátka zbylo málo z toho, co je skutečně spojovalo. Jiné představy o budoucnosti, jiné úhly pohledu na svět a vzájemné odcizení směřovaly nezadržitelně k rozchodu.
„Juchúúúú,“ ozval se veselý hlásek smsky.
Nikola si otřela oči a přes slzy se musela usmát.
Viktor jí odepsal mazlivou slovenštinou hned druhý den poté, co tehdy v hluboké noci, plná urputné naděje, vyplnila dotazník na bdsm serveru a něco v jeho vzkazu ji přimělo mu odpovědět. Právě jemu, navzdory množství zpráv, co se na ni sesypaly jako vosy na kus medu. Jejich konverzace byla od začátku surově přímá. Nikola totiž nehledala nikoho „pro teď“. Nepotřebovala „udělat dojem“, natřásat si peříčka… Ale těšilo ji komunikovat s někým inteligentním a konečně zase o bdsm aspoň mluvit, když už ho nemohla žít.
Jenže Viktorova vize submisivity a dominance udeřila na nejhlubší struny Nikoliny podstaty. Dostala se jí pod kůži a v jeho slovech o zvířátku, na které se Pán přece nemůže zlobit, protože zvířátko nemá než Pána a že do dominance patří v jeho pojetí i silná složka pečování a ochrany ji rozplakala. Toužila po takovém přijetí a v dlouhých emailových rozhovorech zjišťovala i sama pro sebe, že se může cítit jako „fenečka“ svého Pána, a přitom to nemusí být dogplay ve smyslu roleplay. Jako kdyby se její reinkarnace někde zasukovala a byla člověkem s duší fenky, která jen oddaně a zbožně hledí na svého Pána, plnění jeho přání je jejím smyslem života a nedokáže mu nikdy říct NE. Nejhorší trest nikdy nebude fyzický, ale to zničující je pro ni odmítnutí pozornosti, blízkosti a jejího místa u Pánových nohou, uvědomila si.
Ani Viktor nevěřil, že mohl najít někoho, kdo se chce absolutně oddat jeho vůli. Neodrazovala ho Nikolina hyperpotřeba kontaktu, těšil se jí a cítil, jak roztahuje náruč pro tvorečka, kterému chtěl dát všechno na světě a hlavně domov, přístav a místo v životě u svých nohou.
Nikola by nespočítala, kolik emailů a vzkazů si vyměnili, ale před první schůzkou už si ukázali svoje představy snad o všech aspektech života. Toho bdsm pozitivního i toho, který se s ním pojí. Oba prahli po 24/7 a oba si potřebovali být jistí, že ten druhý ví, do čeho jde. Vyměnili si první fotky, zavolali si a za pár týdnů naplánovali první schůzku na polovině cesty k sobě. Jen pár hodin na veřejnosti, ve vší nevinnosti.
Pokaždé, když se Nikola chystala na „první schůzku“, byla strašně nervózní. Co si vzít na sebe? Jaký parfém? Jak se chovat? Co když něco pokazí? – ale tentokrát byla úplně klidná. Jednak proto, že jí Viktor přesně popsal, co se bude dít a jednak proto, že někde hluboko uvnitř cítila, že teď na to jde správně. Věděla, že neskončí na žádném privátě a byla připravená na to, že to setkání může dopadnout i tak, že z nich budou už jen skvělí kamarádi. Možná to nakonec bude přesně takhle, pomyslela si, když si kupovala lístek u řidiče autobusu.
Přijíždějíc na smluvenou zastávku, šla si pomalu stoupnout ke dveřím. Náhle ji něco donutilo otočit hlavu a její oči se střetly s očima muže, který k zastávce přicházel. Ten setinový pohled jedné sekundy už nikdy nezapomene. Oba si neposlali fotky, co jiní vystavují na facebook, ale obyčejné momentky, takže se poznali okamžitě. Viktor podal Nikole ruku a podíval se jí do očí.
Ten stisk byl pevný, ale ne nepříjemný a čišela z něj radost z toho, že ji vidí.
Jooo, šeptla si Nikola spokojeně pro sebe v duchu. Jo. Je vyšší. O kousek, ale je.
„Parkujem oproti, ideme cez priechod, radšej si ťa podržím, nech sa mi nezabehneš,“ zavtipkoval a vzal Nikolu za ruku. U auta ji zastavil. „Počkaj tu.“ Nikola poslušně znehybněla a Viktor otevřel zadní dveře auta a zničehonic měl v rukou kytičku a zabalený dárek. Ještě nikdy nedostala květiny jen tak a dárky si i pod stromeček kupovala sama, aby děti viděly, že „maminka byla taky hodná“, protože její partneři vždycky tvrdili, že oni to rádi zaplatí, ale ona ať si vybere a koupí.
Kytička žlutých narcisů – její oblíbená sluníčková barva – se rozvoněla v autě a ona dychtivě rozbalovala dárek. Kniha „Miluj svoj život“ Nikolu, vášnivou čtenářku, skoro rozplakala. Viktor ale hned zavedl rozhovor na to, jaký měla den a atmosféra byla hřejivě klidná.
Oba na schůzku jeli z práce, a tak je Viktor odvezl do malé restaurace uprostřed krásné přírody. Nikola po očku sledovala, jak vybral stůl ve vyprázdněné hospůdce blízko kuchyně, aby se číšník moc nenaběhal a v duchu myslela na to, jak moc se jí tenhle člověk zamlouvá. I při řízení jel defenzivně, na ostatní řidiče nenadával, jeho jízda byl klidná, přesně tak jako on sám. Na Nikolu v ničem nenaléhal, ale přesto zřetelně cítila jeho vnitřní sílu a přirozenou dominanci, po které tak hladově prahla.
„Ideme na sľubovanú prechádzku,“ rozhodl Viktor po jídle a vydali se k nedaleké rozhledně. Byla dřevěná, trochu foukalo a Nikola si nebyla jistá, jestli zvládne překonat svůj strach z nestabilních povrchů a vyjde až nahoru. Zhruba v polovině schodů zpomalila tempo a zrychlil se jí dech.
Viktor k ní napřáhl ruku. „Ver mi, povediem ťa.“
Jeho dlaň dodávala potřebnou jistotu a Nikola se pomalu dostala až na vrchol. Otevřel se jí výhled na oba státy. Z rozhledny jí kýval majestátný pohled slovenských i českých strání a lesů. Bylo to tak trochu jako kýč z červené knihovny, ale nemohla si pomoct, ta symbolika tam byla. Dva státy, dva lidé, jedna rozhledna, která všechno spojí. Vítr jí rozcuchal dlouhé vlasy a ona se trochu zachvěla, když se jí zima zakousla do těla. Viktor se na ni otočil. Jestli mě teď políbí, tak už to fakt bude moc i na mě, pomyslela si v duchu se stisknutýma zubama (aby nebylo slyšet, jak drkotají). Namísto pusy ji ale Viktor jen objal. Měl na sobě koženou bundu (zbožňovala vůni kůže) a vycházelo z něj člověčí teplo. Po sekundové chvilce napětí z toho, jestli nebude chtít víc, se uvolnila. A s uvolněním se rozklepala jako ratlík. Zasmáli se. Z rozhledny si už Viktor vedl Nikolu za ruku. Jejich společný čas se chýlil ke konci, ale v autě jí Viktor připomněl jeden úkol, který dostala. Trošku zrudla, ale pak se odhodlala a zula si botu. Byl chladnější den, ale v autě už bylo příjemně, takže sundala i ponožku. „Tlapku. Chcem vidieť tvoju tlapku, ak sa na to budeš cítiť..“ to jí tehdy napsal a ona se s ním cítila tak dobře a uvolněně, že ho chtěla potěšit. Pohladil ji zlehka a nechal ji se obléknout a obout. Vezl ji nazpět do malého města, ze kterého Nikole odjížděl autobus. Ani jednomu se ale nechtělo rozloučit, a nakonec se Viktor rozhodl, že Nikolu odveze až před její dům. Ta první pusa, co pak přišla na rozloučenou, byla vlastně na uvítanou…
Nikola usínala plná klidu, který z Viktora vyzařoval, knihu pod polštářem a v hlavě si posté přehrávala Viktorových pár řádků poslaných ještě z jeho dlouhé cesty domů:
„Keď som ťa držal trasúco sa od zimy, cítil som sa ako tvoj ochranca. Taký pocit silný som ešte nemal. Je to hlboké. Tlapku máš súmernú, peknú a teplú. Preto ti je zima, lebo vyžaruješ okolo seba teplo a dobro. Pery nádherne jemné. Ale najviac ma dostali oči. Sú veľmi hlboké a aj keď prezrádzajú ťažký život, je tam hlboko zakorenené DOBRO a to je to, čo hľadám. O to viac, keď to dobro chceš dať mne. Budem si ťa hlboko vážiť, ochraňovať, usmerňovať a rozvíjať.“
Nikolin svět se pomalu začal zase usmívat. Ještě se tomu sice zdráhala uvěřit a nechávala si zadní vrátka, ale Viktor byl neskutečně trpělivý. Každý její krok zpátky, každé cuknutí a leknutí se, že něco pokazí, s laskavostí sobě vlastní konejšil a ochočování Nikoly bral vážně. Dokonce tak, že když se jí zeptal, jak to asi vidí s tím, že by někdy přicupitala za ním na Slovensko, kde má malou firmu, a ona musela říct to, co sama sobě slíbila – že děti už do žádného dalšího vztahu nezatáhne a že ta doba se
bude počítat na roky... uklidňoval ji. Počká. Počká i sedm let, zatím jim udělá domov z malého domku, který koupil na samotě pod lesem.
Nikola často myslela na to, že se ještě ani neviděli nazí, žádné fyzické bdsm mezi nimi neproběhlo – kromě vykání, které vyplynulo úplně přirozeně. A že navzdory tomu cítí hluboký pokoj a jistotu, která by ostatním přišla nejspíš jako iracionálně bláznivá, ale v jejím světě měla neochvějnou logiku.
Druhou schůzku naplánovali asi za měsíc, tentokrát už s noclehem v malém hotýlku na malém městě. Nikola dopředu Viktorovi řekla, že už několikrát udělala tu chybu, že podlehla na první možné schůzce a že potřebuje dlouhý čas na to, aby se rozhodla se mu odevzdat i v sexu. Respektoval to jako všechno s čím přišla a přitom necítila z jeho strany ani stín rozladění. To vše přispělo k tomu, že na schůzku se těšila bez obav a se vzrůstajícím nadšením. Jenže znáte to. Chcete pobavit Boha? Svěřte se mu se svými plány do budoucna.
Pár dní před schůzkou Nikolu krutě rozbolela vyhřezlá plotýnka. Už pár měsíců s ní byl klid, ale dostala nějaký zánět a řezavé bolesti statečně odolávaly i jindy spolehlivým analgetikům. Přemýšlela, zda nezrušit setkání, ale Viktor byl jednoznačně proti. Chce ji celou a i takové dny přece k životu patří.
Prvních pár dohodnutých pravidel na další setkání bylo o projevování přirozené podřízenosti. Viktor si přál, aby ho Nikola oslovovala Pane, navzdory zažité etiketě ho pouštěla do dveří jako prvního a vždy si vyptala, zda může na wc. Nikole se to líbilo a trochu ji to vzrušovalo. Cítit, že je „pod někým“, že její Pán je něco víc, že má jiná privilegia než ona, to jí způsobovalo chvění motýlích křídel v podbříšku.
Začali večeří v malé hospůdce, Viktor tou dobou už disponoval seznamem jídel, která Nikola nemá ráda nebo je ze zdravotních důvodů nesmí, takže jídlo vybíral on a Nikola si nemohla nevšimnout, že hledá v jídelním lístku to, co zařadila do kolonky: mám ráda. Odevzdat se do jeho vůle bylo omamné. Necítila napětí ani ohrožení. Cítila jen tu volnost, kdy tíha rozhodování zmizela a zůstala jen lehkost bytí.
Po příchodu na pokoj nevnímali ani to, jak je mrňavý, ani jeho další nedostatky, protože Nikola začala kníkat.
Plotýnka se ozývala s neodbytnou naléhavostí a ona si musela lehnout. Viktor k ní přisedl a odněkud z kapsy vyndal lahvičku. „Niečo som ti priniesol, fenečka moja, veď vieš, že moja silná zložka je aj pečovanie.“ Opatrně jí vyhrnul tričko a jemnými doteky jí vmasíroval lék do kůže.
Nikola to ještě nikdy nezažila. Nikdy.
Ještě nikdo nikdy se jí TAKHLE nedotýkal. Tak, jako kdyby byla ta nejvzácnější věc na světě. Nejzbožňovanější. Jedinečná. Křehká. A přitom ty hřejivé doteky vysílaly elektrizující signály do jejího klína. Ležela na břiše, ale nemohla si pomoct. Zvedla hlavu a otočila se na Viktora. V jejím pohledu mohl na moment zahlédnout tu nekonečnou hloubku absolutní oddanosti, v ten okamžik, právě tenhle ucítila, že odevzdat se tomuhle muži je přesně to, pro co se narodila. A kdyby chtěl, kdyby jen trochu chtěl, vyspí se s ním teď hned. K čertu s předsevzetími.
Viktor ten pohled zachytil a jejich D/s energie se do sebe žíznivě vpily. „Mám tu zopár hračiek, sú dole v aute. Môžem ich priniesť, alebo počkajú na budúce?“ Nikola zavrtěla rázně hlavou. Nechce čekat. Chce svoji drogu. A chce ji teď.
Viktor věděl, že Nikola má ráda provázky. Ležela v tričku a kalhotkách, oči zavřené a propadala se do sebe a svého stavu blaženosti, zatímco Viktor rozehrával svůj bondage koncert. Byl zkušený, žádný úvaz netlačil, Nikola cítila jen objímání a restrikci, pro ni koktejl smyslnosti. Pak ucítila jemné šimrání. Bloudilo po jejím těle po odhalené pokožce a když se pramínky důtek poprvé zakously, ušel jí stěží slyšitelný vzdech. Tahle chvilka by mohla trvat věčně, pomyslela si a trochu se zavrtěla.
Neměla to dělat. Ostré píchnutí v zádech ji surově vyrvalo z příjemných pocitů a ona se taktak stihla kousnout do rtů, aby nevykřikla a nepokazila tu chvilku.
„Všetko v poriadku?“ Viktor ji pečlivě pozoroval a ten úder napětí ve všech svalech nemohl nepostřehnout. Zamrkala, aby se nerozbrečela.
Je to nějaký její prokletí nebo co, nakonec vždycky všechno zkazí. Ale slíbila si, že už nikdy, nikdy nebude nic zamlčovat, a tak hlesla: „Plotýnka.“
Viktor si kdysi prošel podobným martýriem (dokonce i to je spojovalo) a rychlými tahy povolil úvazy, aby si mohla najít úlevovou polohu. Položil se vedle ní a najednou se oba zasmáli.
„Ako vedeli?“ Pokojík toho hotýlku byl směskou nábytku, nejspíš co kdo kdy kde odložil, a tak se stalo, že Viktorova postel byla o pár centimetrů výš než Nikolina. „Páči sa mi to. Páči sa mi, keď si nižšie, keď si dole…“ Díval se na ni rozzářenýma očima a zajel jí rukou do vlasů. Kdyby to Nikola uměla, předla by jako kočka. Vjem bodnutí zrezavělým nožem do plotýnky se rozplynul v teple, co se jí rozlilo mezi nohama. Po chvíli elektrizující blízkosti se Viktor zvedl a zamířil k malé koupelničce. „Poď ku mne, fenečka,“ ozvalo se a Nikola trochu váhavě přišla blíž. Viktor stál u záchodu a ukazoval jí místo vedle toalety. „Tu si kľakni, chcem, aby si si zvykala na moju vôňu. Vieš, že piss mám rád a že si ho vďaka tomu budeš neskôr dostatočne užívat...“ Nikola, trošku zčervenalá od studu si klekla vedle a dívala se na svého (asinejspíšskoro)Pána, jak vypouští svůj zlatý déšť. Jestli měla Nikola nějaký smysl opravdu nadstandardně vyvinutý, byl to čich, ale přesto nevnímala Viktorovu vůni jako nelibou. Vlastně byla docela jemná, asi dodržuje pitný režim, přistihla se při poznámce ve své hlavě s úsměvem.
Když skončil, pohladil ji po hlavě a ona k němu zvedla oči.
„Pane, potřebuji taky…“ to slovo vyčůrat říct nedokázala, ale on jí četl myšlenky. „Dobre, samozrejme môžeš, no necháš dvere otvorené. Chcem tvoj prúd aspoň počuť.“ Věděl, že Nikola má s vyměšováním problém i na veřejných toaletách, nic mu nezamlčela, takže ji nechtěl vystavovat stresu a zůstávat s ní v té malé místnosti, na to bude ještě času dost, ale i on cítil vzrušení z poznávání a neodolal nezkusit tu laťku posunout aspoň o pár centimetrů...
Nikola byla uvolněná a šťastná. Vždyť tolik ohleduplnosti k ní ještě nikdo nikdy neprojevoval. Nechala pootevřené dveře a pokoušela se uvolnit.
Nic.
Kruci, to jako… to jako to zase pokazí ta její zpropadená hlava? Proč?? Zoufala si po pár minutách v duchu a téměř nepostřehla tiché klapnutí dveří zvenku. Mávnutím kouzelného proutku jí psychika dovolila vyprázdnit močový měchýř a ona se přišourala zpátky. „Omlouvám se,“ špitla.
Pohladil ji po tváři. „Ešte budeme mať veľa času. Stále sme len na začiatku niečoho krásneho.“
Když si večer povídali o všem možném v objetí v posteli, personál hotelu se rozhodl, že jim pomůže prolomit ledy. Doslova.
„Nezdá sa ti, že je tu dosť teplo?“ Viktor se rozhlížel po pokoji, kde by se dal ztlumit radiátor, ale hlavice ventilu chyběla. I Nikola se ve svém cudném pyžamku začínala nepříjemně potit, a tak nakonec, po tmě, oba své svršky poslali na zem vedle postele.
Viktor jemně prsty přejížděl po Nikolině těle a kochal se jejími křivkami. „Pozri, ako sa mi páčíš,“ vzal její ruku a přiložil ji do svého klína.
Nikola odhrnula přikrývku a zalila ji spokojenost. Pouliční světla lamp nekompromisně nakukující do pokoje i přes zatažené žaluzie jí dovolili uvidět… že co do velikosti, tvaru, obvodu… že to všechno je nejspíš kalibrované přímo pro ni. „Ten je krásný,“ vydechla a jemně políbila lesklou špičku. Přitáhl si ji nazpět do náruče. Pamatoval si svůj slib, že k sexu nedojde a nechat ji tam dole, nejspíš by se neovládl. Oba byli unavení, ale nedokázali se přestat objímat, a tak nakonec usnuli v pozici velkého a malého Cc.
Druhý den po snídani se vydali prozkoumat okolí a Viktor učil Nikolu „srovnat krok“. „Vo všetkom sa mi musíš prispôsobiť, fenečka, aj v chôdzi,“ vysvětloval. Oba rádi poznávali nová zákoutí a hovor se točil a poskakoval různými směry jako zurčící potůček.
Na rozloučenou Viktor sáhl do kapsy.
„Mám pre teba darček.“ Nikola otevřela malou hladkou a lesklou krabičku. „Tento náramčok si daj na ruku, pozri, trikrát ti ide obtočiť,“ nasadil jí ho a zajistil. „Teraz už sa lepšie spoznáme a ak nabudúce prídeš s týmto obojkom, lebo tým v skutočnosti vlastne je, okolo krku, budem vedieť, že si sa rozhodla odovzdať sa mi celá a ideme hlbšie do nášho „Pan-fenečného“ sveta. No ak ho budeš mať stále na tlapičke, nevadí, budem len vedieť, že ešte potrebuješ čas, zostaneme tam ako sme a budem si ťa ďalej ochočovať, len pomalším tempom.“
Nikola točila náramkem na ruce, tím obyčejným, a přece luxusním koženým hádkem na svém zápěstí a pomyslela si: Je tak dobře, že to nechce hned. Dala bych si ho na krk okamžitě.
Jenže, píchlo ji u srdce, pod tou postelí těch krásných chvil a hlavy v oblacích, pod ní je ještě schovaný jeden hrozivý bubák.
Bude o něm muset Viktorovi říct.
A to bude možná konec.
