Nikola a Zdenek III
Jako na běžícím pásu
Zážitek z dovolené Nikola ve své hlavě přepsala. Přeformulovala, vytěsnila všechno, co se nehodilo do růžové budoucnosti a poctivě se snažila najít v novém formátu fungování D/s radost.
Zdeněk byl nadšený. Jejich schůzky každých 14 dní byly pro něj čím dál víc intenzivní.
Nejdříve vždy večer „lovili“. Otevřeli si chatovací místnost nebo soukromý chat a Zdeněk vybíral.
Nejvíc se mu líbili absolutní nadrženci, co chtěli všechno TEĎ HNED.
Nikola se podvolovala, a i když jí trošku vyčítal, že z toho stále nemá radost podle jeho představ, vždycky to pro něj bylo přímo extatické a dlouho se k tomu vracel při rozhovorech i při psaní.
Nikola si pamatovala Pavla, protože byl první, ale ti další jí postupně splývali v nekonečný proud.
Ve své hlavě jim dávala jen přezdívky a měla-li by vybrat aspoň těch pár, co jí nejvíc utkvěli, byl by mezi nimi určitě „Sadista“.
Se Zdeňkem byli na bytě, který jim začal půjčovat kamarád. Byl to nevyužitý byt po jeho babičce a doba tehdy prodávání bytů moc nepřála.
„Hele ho!“ Zdeněk Nikole ukázal konverzaci. Nikola zběžně proletěla řádky.
Hm, takže tentokrát za dvě krabičky cigaret. Pronesla to v duchu úplně bez emocí. Jen jako fakt.
Sadista si přál, aby ho čekala v prádle. Zdeněk jí koupil krajkové černé a kolem krku jí dával jen sametovou stužku. Někteří totiž ani nebyli bdsm pozitivní. Prostě je jen lákalo si užít.
Byl o půl hlavy menší než Nikola, ale měl jasnou představu. Chtěl trápit její velká vemena, jak je sám nazval. Musela si kleknout k jídelnímu stolu a prsa položit na jeho desku. Sadista jí je nejdříve stláčel, ale potom přitlačil. Sebral kuchyňské prkénko a každá rána se Nikole ozvala až někde vzadu v mozku. A když pak vyměnil prkénko za pěsti, Nikola poprvé utekla.
Utekla někam až ke stropu místnosti a dívala se na tu scénu shora. Nezaujatě, jen na pár sekund zaregistrovala, co se tam tý čubce dole děje, jak klečí nepřivázaná, jako úplná blbka. Nedokázala se na ni dlouho dívat a hned byla pod vodou. Bylo to zvláštní, protože potápění nesnášela, ale když se potřebovala „vypnout“, skončila právě tady. Byla jako japonské potápěčky, nepotřebovala pod vodou dýchat a necítila ani nedostatek kyslíku. Prohlížela si barevné korálové útesy, dotýkala se podvodních živočichů a cítila se s nimi spojená a v symbióze.
Občas vykoukla nad hladinu a mrzutě konstatovala další penetraci na skořápce, kterou opustila. Aspoň, že s kondomem, pomyslela si, než se ponořila znovu do svého klidu. Tělo „tam venku“ zatím hekalo, sténalo, bylo k dispozici. Nikolu to netrápilo. Vracela se do něho, až bylo po všem.
Ne vždy se jí to ale podařilo. S „Vojákem“ se sešli na hotelovém pokoji. Ne, nebyl to voják z povolání, Nikola si ho jen tak překřtila. Měl moc rád piss a líbilo se mu na ni močit ve vaně. Nikdy to nezažil, a tak si i s sebou přinesl pár piv, aby to mohl opakovat. Někdy chtěl, aby měla Nikola otevřená ústa, jako kdyby byla záchodová mušle, pak zase aby mu sama nastavovala prsa nebo se otáčela dokola jako pod sprchou. Bylo to zvláštní, ale tohle Nikole vadilo nejmíň. Moč od zdravého člověka není tak silně aromatická a je to teplá tekutina. A stačilo se pak jen osprchovat. A jestli se tímhle dal splnit sen jejího Pána, bylo to vlastně jednoduché. Mezitím nechtěl nic. Takže vždycky vylezla z vany, seděli u stolu, on pil pivo.
A pak, pak řekl, že je dárce krve. Takže by nechtěl použít kondom.
Dokonce i Zdeněk byl tentokrát trochu ostražitý. „Jak ti to máme věřit, chápeš, že na čestné slovo se tu nehraje, viď že jo??“
Voják se usmál. Zašel si pro bundu a znovu si sedl.
A pak z té bundy vytáhl zbraň.
Nikola zalapala po dechu.
Zdeněk zbledl.
Voják si zálibně prohlížel zbraň a bezbarvým hlasem vysvětloval.
„No, teď už asi pochopíte, že jsem dárce krve, že jo? Zbroják by mi totiž nedali bez toho, že jsem úplně zdravej.“
Nikola se začala strašně bát. O sebe, o děti, o Zdeňka.
Zdeněk ale překvapil. „Schovej to!“ nařídil mu tak zprudka, a tak naléhavě, že Voják automaticky poslechl. „Zbraň jsme si nedohodli. Sejdeme se příště a bez ní. Dnes se končí.“ Nikola na sebe rychle naházela oblečení a oba z pronajatého pokoje vypadli.
Zdeněk Nikolu venku objal. „Nikdy bych nikomu nedovolil, aby ti ublížil, to víš, viď subinko? Nikdy. Pamatuj si to.“
Nikole srdce bušilo až v krku.
Musela ale přiznat, že občas zažili i schůzku, která byla vtipná.
Jako s Prostatikem. Jiný privát, podkroví, trámy. Prostatik si moc přál vidět ženu jako fenku. Takže ho čekala na čtyřech, s obojkem, vodítkem. Vstoupil, pozdravil se se Zdeňkem a ten mu předal do ruky vodítko od Nikoly.
A pak to začalo.
Přešlapoval a rozpačitě se na ni díval. Evidentně netušil, co teď a pak ho napadla spásná myšlenka. „Musím na wc!“ Vodítko hodil zpátky Zdeňkovi. Chvíli čekali. Prostatik se vrátil, znovu si vzal vodítko a s Nikolou obešel malou místnost. „Já, ehm, musím znovu,“ prohlásil po pěti minutách a znovu zmizel, tentokrát snad ještě na delší chvilku. Zdeněk s Nikolou si vyměnili pohled a potlačili smích. A když se to pak opakovalo ještě potřetí, Prostatik se omluvil, řekl, že není ve formě, symbolickou částku nechal na nočním stolku a utekl jako malej kluk.
To byl docela hezký večer, zasnila se Nikola.
Ne jako s Puberťákem.
Puberťák nebyl vlastně Puberťák. Byl to dospělý muž s tváří zjizvenou zahnisanými boláky. Zdeňkovi se líbil ten kontrast – kráska a zvíře. Puberťák seděl v křesle a Nikola zkoušela všechny triky, aby povzbudila jeho erekci. Jenže nic. Koutkem oka vnímala, jak Zdeněk začíná být rozladěný a uvnitř se jí zmocňovala panika. Tak už nedokáže nikoho vzrušit? Je už opotřebovaná? Zestárnutá? Je fakt, že poslední dobou přibrala pár kilo, běželo jí rychle v hlavě, protože když se cítila sama, chutné jídlo ji dokázalo ukonejšit. A když na Puberťáka nefungovalo dotýkání letmé, silné, něžné, drsnější, sténání ani pohledy zdola, ze zoufalství si lehla před něj na robustní konferenční stolek a zavřela oči. Mód nafukovací panny zabral nečekaně rychle. Puberťák na ni začal sahat, tahat ji za bradavky a pak už slyšela trhání obalu a ucítila pach gumy. Pevněji sevřela víčka. Cítila hnus každou buňkou svého těla. Čirou nenávist k sobě samé. Tak hutnou, intenzivní a prudkou. Toužila po bolesti. Bolest byla spásnou bránou, aby mohla opustit to kurví tělo a nechat ho tam, ten kus masa, odpornej a prolezlej všema těma nadrženejma chlapama. Jenže Puberťák byl téměř něžný. Ještěže se nemusela s nikým líbat. Aspoň tuhle její podmínku Zdeněk akceptoval bez nátlaku na opak. Snažila se kroutit a vzdychat jako automat, aby své utrpení co nejdříve zkrátila. A pak... pak se stalo něco nového. Zdeněk ji chytil za hlavu a zaklonil jí ji. Doposud se vždycky u jejího „prodeje“ uspokojoval sám, ale teď se rozhodl zapojit. Vtlačil jí svého ptáka do pusy a přirážel spolu s Puberťákem. Bylo to zvláštní, jenže znásilnění od jejího Pána bylo něco docela jiného. Začala cítit vzrušení. Ne, ne, ne… pulsovalo jí v rytmu přírazů. Ano, ano, ano… pulsovalo jí v rytmu přírazů.
Po tomhle večeru nespala celou noc. Její hlava si to nedokázala uspořádat. Protichůdné pocity ji bičovaly jako mrazivý déšť nahé tělo. Nedalo se před nimi nikam schovat, nedaly se nijak umlčet. A tak si další den zkusila vyprosit od Zdeňka spank. Moc často ho neprovozovali, Nikola nebyla masochistka, ale teď cítila, že to potřebuje. „A kolik si přeje, moje subinka, ran?“ Mirek chtěl, aby Nikola byla spokojená. Chtěl jí vrátit něco z toho, co mu dává ona.
„Řeknu stop.“ Zdeněk pozdvihnul obočí. Stopku vlastně nepoužívali. Ona řekla, že mu chce splnit všechna přání a on to přijal. Bylo to jednoduché.
„Chceš přivázat?“ Věděl, že má provázky ráda, ale odmítla.
Jediné, co bylo po ruce vhodné ke spanku, byl kožený řemen z jeho kalhot.
Začal zlehka a díval se, jak Nikole naskakují pruhy na zadku.
Byla úplně zticha. Žádná reakce.
Přitlačil.
Nikola se ani nepohnula.
Měl sílu a věděl to, ale strašně ho rozčilovalo, že nevydá ani hlásku.
Začal ji řezat jako řešeto a jelita naskakovala jedno za druhým.
Nechápal. To ji to snad nebolí???
Nemohl vědět, že Nikola oddechuje kdesi ve svém podmořském zálivu. Že se opájí barvami a klidem a neskutečným pokojem. V tom světě byla jen harmonie a tišina duše. Moc se tam potřebovala dostat a žádná menší bolest by jí to neumožnila.
Nikola nakonec stopku nepoužila ani ten den. Zdeněk přestal sám.
Trochu ho zamrazilo vědomí, že by se možná nechala v tu chvíli zabít.
Zvedl ji a objal. Kolíbal se s ní v náruči jako s malým dítětem. Pomalu přicházela k sobě.
„To bylo tak krásný,“ zašeptala mu s orosenýma očima. „Děkuju, Pane.“
Už nikdy nedostala tak silný výprask a už nikdy se jí nepodařilo se takhle lehoučce odpoutat.
Žila v dokonale schizofrenním světě. Měla vedle sebe muže, který o ni pečoval, pomáhal jí i s domkem, na který byla sama, byl jí oporou a ochranou. Smáli se spolu, plánovali budoucnost a sbližovali rodiny.
A pak tu byl ten druhý svět. Svět, ve kterém mu „dělala radost“.
Měl v tomto ohledu nepřeberné množství nápadů.
Jako například ten, že je na čase sejít se s párem.
Domina a její subík.
Společná drezůra.
Super.
Nikola nebyla ani bisexuální ani promiskuitní. Ale přesvědčila se, že přece může vstoupit do nějaké role, kterou opustí spolu se zavřenými dveřmi od jednoho z dalších nekonečných privátů. Ani nevěděla, jak se to stalo, ale z „lekce“ se brzy stal souboj titánů. Dvou tvrdohlavých samic. Domina ji moc chtěla pokořit. Chtěla ji vidět na kolenou a skučící pod ranami bičíku a prosící o milost. A Nikola jí chtěla dokázat, že ji může a dokáže subit jen její Pán. Muži se v tomto souboji rychle dostali na vedlejší kolej a Nikola si byla jistá, že ani nevěděli proč a jak. Nikdy si neodnesla z „kandaulizování“ tolik stop, jako od téhle dámy. Jejich oči metaly blesky, a i když Nikola poslechla každý příkaz až směšně přesně, stále zůstávala nezlomená. „Skončíme, až poprosíš…“ Ta věta byla jako zaklínadlo. „Nikdy,“ pevně si v sobě řekla Nikola. A vzdoru, který si nikdy nemohla dovolit projevit vůči svému Pánovi, dala průchod celou tou měsíce potlačovanou silou. Když končily, zpocené, uřícené a tváří v tvář, neubránily se vzájemnému respektu. Mohly si ho na pár sekund vyčíst z očí. A Nikola si se subíkem, ředitelem velké nadnárodní korporace, ještě dlouho psala kamarádské emaily. Pomohl jí pochopit rozdíl mezi ženskou a mužskou submisivitou a taky trochu sebe samu. Nikdy dřív nad tím nepřemýšlela.
Postupně se totiž začínala cítit divně. Jako kdyby už neměla radost, že Zdeněk má radost. Nerozuměla tomu a zkusila s ním o tom promluvit. „Možná mi chybí, kdy jsme spolu jen my dva sami,“ hlesla nakonec.
Zdeněk přikývl. To se dá zařídit.
Ten večer si naplánoval dokonale. Koupil nějaký alkohol a nachystal provázky. Na půjčeném bytě byla obří velká skříň, starodávná, masivní s vysokými zahnutými rohy. Perfektní pro úvaz.
Nikola se ochotně postavila na určené místo a nechala si zavázat oči. Zdeněk jí podvázal prsa, přidal na ně štiplavé svorky a začal ji bít důtkami. Po každých deseti ranách přestal. Dal panáka sobě a dal napít alkoholu i Nikole.
Nikola nejprve ochotně otevřela ústa, někdy při lekci cítila intenzivní žízeň, ale pak se lekla a ucukla. Zdeněk pokračoval, deset ran na břicho, panáka. Deset přes stehna, panáka. Nikola cítila, jak se jí začíná motat hlava. „Ne, prosím, to ne…“ zkusila Zdeňka obměkčit. „Chceš poslouchat nebo ne? Chtěla sis to užít jen se mnou a teď se ti to nelíbí? Já se ti už nelíbím? Děvko!“ Zdeněk se dostával do ráže. Bez nadávek a aspoň představ dalších lidí s ním už Nikola nic moc nedělala.
Večer nakonec skončil první hádkou a oba svoji frustraci řešili v jiné místnosti.
V noci Nikola přišla za Zdeňkem s omluvou. Nedokázala by usnout s vědomím, že se na ni zlobí. Objal ji a taky se omluvil.
Druhý den šli na oslavu, Zdeňkův kamarád měl narozeniny. Bylo to milé, spousta jídla, pití a zábavy. Zdeněk s Nikolou tancovali, vtipkovali, bavili společnost a bylo jim spolu obyčejně hezky.
Konečně nebyla sama. Její svět začal dostávat pevné kontury.
A z té pohody sbírala sílu na vážný rozhovor.
Ten nejvážnější.
