III. Překvapení
Nikola celá uřícená slezla z rotopedu. Dnes 55 minut a 300 kalorií dole. Makala jako šroub.
Rudá v tváři se složila na karimatku.
Ještě 15 minut cvičení s vlastní vahou.
Dýchala ztěžka, ale nakonec to dala.
Vzala do ruky telefon a odeslala hlášení Mirkovi.
„Hodná. Pokračuj a pokračovat budu i já.“
Zatancovala s mobilem v ruce.
Dařilo se jí.
Váha ukazovala už o deset kilo míň a ona se začala cítit skvěle.
Velikost S nekupovala, ani nepamatuje.
Když se nechala objímat kapičkami vody ve sprše, snažila se zatlačit myšlenky na to, jak prořídla komunikace s Mirkem. Tedy, ona mu psala poctivě. Jen ty odpovědi byly… no řekněme více strohé, než by čekala, více chladné, než by čekala. Kromě téhle chvíle.
Kdy se zničila cvičením a on ji za to pokaždé pochválil.
Upravila si jídelníček a přidávala další a další fyzickou aktivitu.
Každou novou Mirek pochválil a jednou, to, když cvičila ten den hodiny dvě, jí pozdě večer zazvonil mobil. Nikola zvědavě vzala do ruky mobil a srdce jí začalo bušit jako o závod.
Mirek!
Rychle zvedla hovor. Vůbec nebylo zvykem, že by jí volal. Společné hovory po telefonu by za celou dobu uměla spočítat na prstech jedné ruky. Uf, snad se něco nestalo… dodatečně se stihla leknout ve zlomku jedné a té samé vteřiny.
„Nemluv,“ uslyšela Mirkův hlas, a tak tak se stačila kousnout do jazyka, protože už už měla na rtech slůvka radosti. Začal povídat a ona pochopila. Poslouchala a oči přivírala jako kočka. Četl jí svou oblíbenou knihu. Zavrtala se do peřin a skoro hodinu si užívala nenadálou přízeň svého Pána.
Cvak.
Na konci jedné z vět se hovor přerušil. Zatracené telefony, zavrčela Nikola v duchu. Mobil držela v ruce a čekala, až Mirek zavolá znovu. No, možná si zašel i na záchod, vždyť fakt četl dlouho, uklidňovala červíčka v hlavě, ale po deseti minutách nevydržela a prostě zavolala nazpět.
Nic.
Vyzváněcí tón to zkoušel do zblbnutí a…
Nic.
Něco udělala? Neměla něco udělat? Něco neudělala? Mučila se otázkami, a nakonec vyťukala chvějícími se prsty sms.
„Zlobíš se?“
Nic.
Telefon mlčel a Nikola se začala topit ve vlastních myšlenkách a nejistotách.
Do spánku se uplakala.
Ráno zjistila, že v noci poslala asi pět zoufalých esemesek. Odpověď na ně přišla až v poledne, do té doby byla jako tělo bez duše. Zaměstnavatel by z ní určitě neměl radost, kdyby se jí dnes na něco zeptal.
„Chtěl jsem ti jen číst. Přestaň chtít ovládat, co dělám a jak se rozhoduji. A dělej to, co máš.“
Nikola věděla, co má na mysli. Zkusí to zase odpoledne, povzdechla si. Teď musí konečně začít fungovat v práci.
............
Banán se znovu zlomil a Nikola se rozkašlala.
Podle posledních instrukcí se snažila nacvičit hluboký orál s tímhle ovocem, přesně jak si to Mirek přál, jenže jí to vůbec nešlo. Pokaždé se ulomil a jednou se málem udusila, holt blbka, okomentovala se v duchu. Zkusila to ještě jednou. Otřásla se. Asi budu muset koupit úplně zelený, nebo fakt nevím, přemýšlela nešťastně.
Mirek byl nadstandardně obdařen a minule se jí podařilo „polknout ho“ jen do půlky.
Moc se zlobil. „Proč prostě u toho nedýcháš nosem???“
Jeho představa, jak on sleduje televizi, a přitom je zaražený uvnitř jejího krku, byla pro něj neskutečně rajcovní a pro ni takřka nesplnitelná. Ale nevzdávala se. Zatracený dávivý reflex, pomyslela si posté a utřela slzy, které jí vstoupily do očí.
„Proč prostě u toho nedýcháš nosem???“ opakoval jí tu otázku sarkasticky neodbytný hlásek v hlavě. Snažila se ho ignorovat, ale vždycky znovu vykoukl a potutelně špital: „S ucpaným krkem se dá dýchat nosem? Proč jen to nevěděli ti na šibenici, chichi…“
Zapískání mobilu ji na chvilku vysvobodilo z koupelny.
Tenhle zvuk si schválně nastavila na Mirkovy zprávy.
„Dnes v noci pojedu okolo tvého městečka. Zastavím se. Instrukce máš v emailu.“
Zamrkala. Ještě jednou si zprávu přečetla. Její emoce dělaly kotrmelce.
Dneska.
Do-pr-čic.
Skákala by, až by driblovala hlavou o strop od radosti, jenže...
Zítra. Zrovna ZÍTRA. Tuhle zítřejší akci připravovala deset měsíců. Potřebovala být úplně ve formě, Mirkovi o ní často psala, takže věděl, jak jí na tom vážně záleží. I to, že vede velký tým, pro který tam musí být zcela soustředěná.
No jo, uklidňovala se. Ví to. Možná, možná mi dá cenné rady, přece jen má v oboru bohatší zkušenosti, snažila se najít pozitiva. A už trošku klidnější otevřela mail.
„Dveře necháš pootevřené a budeš za nimi klečet s čelem opřeným o podlahu. Budeš mít na sobě moje oblíbené šaty a budeš bosa. A žádné spodní prádlo, rozumíš? Jo a ještě něco. Budeš mít zavřené oči. Čas upřesním.“
Zamrkala.
Proč jen necítí větší nadšení… nerozuměla. Tolik se přece těšila, až si na ni udělá čas. Tolik jí chybělo být na svém místě u jeho nohou, v jeho blízkosti a teď, teď se hlavně bojí, že dveře, které nechá pootevřené, přilákají někoho jiného. Dům u cesty a kousek dál hospoda, ze které v tu dobu budou odcházet štamgasti... Vždyť stačí, aby jen zavrávoral, opřel se a.
Myšlenku usekla.
Bude mít, po čem touží. Tečka je až tady.
„Děkuji Pane, těším se,“ odeslala odpověď.
Zařídila hlídaní dětí mimo dům a zbytek dne věnovala zkrášlování.
V 10 večer už byla podle instrukcí s bušícím srdcem v předepsané pozici, dveře přivřené.
Slyšela každý krok, každý hlas, každé zakašlání kolemjdoucích.
Snažila se myslet na to, že je to vlastně vzrušující, ale moc to nefungovalo. Její představa bdsm byla čistě soukromá. Další osoby do ní nepatřily, to věděla jistě (a Osud se někde v dálce dost škodolibě pousmál).
„Přešlápla“ z kolena na koleno. Už ji začínaly na studené dlažbě trošku bolet.
Buch.
Někdo zabouchl dveře od auta. Soused od naproti? Nebo snad… že by…?
Uslyšela další kroky.
Teď.
Zastavily se.
Zrychlil se jí tep.
Dveře se pootevřely, vytušila s hlavou stále opřenou o zem.
Cvak.
Zavřely se. Konečně.
Zacítila úlevu a závan radosti. Tak je to on. Přes ten kolotoč v hlavě ji objal klid. Někdo, komu dala svůj největší dar, je tady. Mají celý večer pro sebe.
Mirek se nad ní tyčil celou svou téměř dvoumetrovou výškou a pohled na Nikolu v podřízené pozici a v krátkých šatech jeho oblíbené barvy mu dělaly dobře. Obešel ji a nohou vyzkoušel její rozkrok. Vycítil, že i ona se těšila.
„Postavíš se, ale oči necháš zavřené.“ Nikola se začala zvedat a Mirek jí za vlasy pomohl. Ten pocit nebyl bolestivý, mozek bolest automaticky přeprogramoval na vjem blízký rozkoši.
Myslela, že má oči nechat zavřené v očekávání malého dárku, pozornosti, obojku. Zatajila dech.
„Mluvit nebudeš. Rozumělas?“ připomenul jí Mirek.
Kývla a k jejímu překvapení dostala na oči pásku. Potom ucítila, jak ji Mirek bere za ruku a ucítila na tváři jeho dech. Naklonil se k ní tak, že se jí rty skoro dotýkal a šeptl jí přímo do ucha: „Jdeme.“
Nikola se začala otáčet dovnitř domu, aby mu, jak pochopila – poslepu, ukázala svůj dům. Mirek ji však rázně otočil zpět.
Uslyšela vrznutí dveří. Měla je možná namazat, trochu se zastyděla, jenže pro ni, když byla sama doma, to bylo jako bezpečnostní prvek. Dal by jí čas se připravit na případného vetřelce. Chloupky na těle se jí postavily do pozoru.
Vážně? Vážně ji vede ven? Bosou, se zavázanýma očima? Tedy, jako... chce všechno co chce on, jenže… Nikolu tady znají, městečko je malé. Její pracovní pozice… Na další kladiva v hlavě neměla čas.
Mirek otevřel dveře kufru od auta a Nikole nařídil, aby vlezla dovnitř. Spokojeně kufr zabouchl a sedl za volant.
Nikolu ochromila absolutní panika. Že má klaustrofobii mu přece říkala, nebo ne?? Au! AuAu! Museli jet nějakými serpentýnami. S Nikolou to házelo, snažila se zapřít nohama rukama, aby měla modřin co nejméně. Zdálo se jí, že nemá kyslík. Že se udusí. Že nemůže dýchat. Ale zakřičet se bála. Co kdyby se rozzlobil… Nechtěla ten večer pokazit. Nechtěla nikdy nic pokazit.
Konečně cítila, že zastavují. Mirek jí pomohl za vlasy z kufru a tentokrát to cítila. Sykla.
Naznačil jí, že si má kleknout tahem dolů a potom jí sundal pásku z očí. Nikola mžourala do rozsvícených světel auta a z Mirka viděla jen siluetu. Kulisu okolo rozeznala až za chvilku. Tak proto to drncání, svitlo jí. Byli v lese.
Mirek si rozepnul poklopec a vytáhl ptáka. „Ukážeš mi, jak jsi pokročila a budeš se snažit, ať jsem moc spokojený, rozumíš?“ Nikola kývla. Vyplázla jazyk, aby jí na něj jako na zlatý podnos mohl položit svou chloubu. Dívala se mu do očí a čekala. Věděla, že nemůže začít být aktivní dřív, než se on pohne směrem dovnitř, ale Mirek nespěchal. Vzrušoval ho pohled na samičku, kterou měl úplně ve své moci a hodlal si to vychutnat. Zapálil si cigaretu. A až pak se pohnul.
Nikola se přisála a snažila se. Opravdu a moc. Uvolnila hrdlo, zaklonila mírně hlavu, zkoušela všechny triky, co si načetla a nakoukala. Jenže i když se jí dařilo polknout ho, každou chvíli ho musela nechat vyklouznout ven a nadechnout se, rozdýchat se, uklidnit dávivý reflex.
„Jsi nemožná. Vůbec ses na mě netěšila,“ zastudil ji jeho hlas. „Nestojíš mi za to, abych tě dával znova do kufru, sedneš si na místo spolujezdce.“
Nikole začaly téct slzy po tváři. Nechtěla to, ale nedalo se to ovládnout. Je vážně nemožná, copak nedokáže potěšit svého Pána? Vždyť o ničem jiném nesní… Přes slzy ani neviděla, že jsou už zase u ní doma. Mirek vystoupil beze slova a Nikola nevěděla. Zůstat sedět, vystoupit? Co je teď správně?
Nakonec se rozhodla jít za ním. Plaše se rozhlédla, zda nikdo nejde a potom rychle vklouzla do domu, který už Mirek otevřel.
Když za ní zamknul dveře, trochu se jí ulevilo. Uf, tak to znamená, že neodjede. Že s ní ještě zůstane. Tak bude mít šanci ukázat mu, jak moc po něm toužila! Ale nejdřív mu ukáže domek. Byl starší, ale Nikola si ho zvelebovala sama a byla na to hrdá.
„Nejdřív, kde je koupelna,“ přál si a Nikola semkla rty. Koupelna byla Popelka. Zůstala po předešlých majitelích a na renovaci zatím nebyly finance. Mirek ale zůstal stát u dveří a neotevíral. „Klekneš si a dáš ruce za záda.“ Nikola poslechla a cítila, jak jí omotává ruce provázky. Bondage měla ráda. Říkala ráda, že provázky umí objímat do hloubky, ale to, co cítila teď, nebylo moc objímající. Zřetelně cítila, jak ruce, které jí svazoval po celé délce k sobě, začínají brnět. Věděla, proč to tak je, úvaz šel přes citlivé místo nervu, ale když se ozvala, že cítí brnění, dostala facku a zmlkla. Ruce jí zdvihl a tělo jí tím v kleku předklonil. Zafixoval je o kliku na dveřích. Byla to hodně nepohodlná pozice.
„Myslela sis, jak mi to tu budeš předvádět, co?“ posměšně pronesl. „Smůla holčičko. Patříš mi a tím pádem mi patří i všechno, co máš. Počkáš pěkně tady a já si to tu prohlídnu sám. Tak.“
Nejspíš ji to mělo ponížit, ale Nikola si z toho v hlavě udělala přesmyčku na: „Tak přece jen mě chce“ a svou vlastní verzí reality se nechala objímat i přes brnící ruce. Po pár minutách blaženosti se však znovu rozbrečí. „Ty ruce necítím. Něco je špatně,“ volá na Mirka. Vrátil se k ní beze spěchu. „No no, něco snad vydržíš, ne,“ brumlal, ale ruce rozvázal. Nikola si začala třít ruce o sebe. Levou ruku měla jako cizí. Nadechovala se, aby něco řekla. Aby řekla, že se začíná vlastně bát, ale v tom ji Mirek objal. Změna jeho chování přišla náhle. Pevně ji držel a šeptal do vlasů, že se na svoji subinu těšil, že nechal kolegy, aby jeli bez něj na další štaci a on se rozhodl věnovat jí celou noc. Nikola opustila svoje obranné valy a v té chvíli se rozpustila jako cukrová vata na jazyku. Toužila po přijetí, po blízkosti a možnosti žít ve své podstatě. Možná, že je to tahle cesta, že takto to má být. Přitiskla se do té náruče víc a zavrněla jako kočka.
Přesunuli se do ložnice, nechala se svléknout a poslušně si zavedla anální kolík, prý aby měla kundu trošku užší a Mirka více objímala. Análním hrátkám nikdy nepřišla na chuť (pokus jejího prvního „pána“ skončil doslova v kaluži krve), ale nebylo nic, co by neudělala, pokud to mělo jejího Pána potěšit. Sex s Mirkem vždycky trochu bolel. Ta nadrozměrnost byla prostě víc než cítit, ale Nikola si to užívala. To podmaňování, to odevzdávání se, to darování. Sténala víc a víc a potom ucítila jiný pocit. Kolík pod Mirkovým tlakem opustil její zadek a namísto něho se začal dobývat Mirek. Nikola stiskla zuby a dole se snažila uvolnit. Trochu to pálilo, hodně to tlačilo a v mysli potlačovala pocit, že se jí chce na velkou. Slyšela Mirkův vzrušený dech, a když i jemu unikl hlasitější sten, navzdory nepříjemným pocitům fyzickým, ji zalila blaženost v duši. Tohle chtěla. Přesně TOHLE chtěla. Poskytovat ze sebe to nejlepší. Pro něj. A když si to užíval, měla pocit, že její existence dává smysl.
Pak z ní vyklouzl. Otočil ji na záda, začal ji líbat. Měla ráda tu hru jazyka a rtů. Poddávala se tomu a…
Zase ta trocha bolesti.
Zase ta trocha bolesti????
Zase TA trocha bolesti!!!!
Mirka byl znovu v její kundě. Polilo ji horko.
V tom se k ní naklonil a chraplavě se zeptal: „Chceš mě, viď?“
Vzrušení jí hodilo všechno za hlavu. Ano, ano, ano. Chtěla ho. Mohla mu to říct a řekla.
Vzápětí ji zalilo teplo uvnitř a jejich spojení dosáhlo maxima.
Odvalil se z ní vedle, ale objal ji a přitáhl k sobě. Věděl, že ona k orgasmu potřebuje vnější dráždění, ale na to už neměl náladu. Když trochu přišel k sobě, poslal Nikolu pro tašku s provázky.
Přicupitala za pár sekund, těšila se na dárek, maličkost, kterou jí slíbil přivézt z cest.
Místo toho Mirek vytáhl provázky. „Postavíš se ke mně zády, něco musíme opravit.“
Cítila, jak jí znovu svazuje ruce, ohýbá je v loktech a přivazuje k hrdlu. Tentokrát se mu podařilo vést úvazy bezpečněji. Potom ji položil do postele a za provázkový obojek na hrdle si ji přivázal ke kotníku. „Tak subino, mám pro tebe poslední pokyn dnešní dne,“ uchechtl se.
„Rozvaž se! Dobrou noc!“
Zhasl. „To snad nemůže myslet vážně!“ rezonovalo jí v hlavě. Ne, že by světlo k něčemu pomohlo, oči vzadu stejně neměla, ale ta TMA... ta tma to všechno dělala tak nějak beznadějnějším, definitivnějším.
Brzy uslyšela pravidelné oddechování. Mirek spokojeně usnul.
„A just se nerozvážu!“ v duchu zasoptila a vzdorovitě zkousla rty. Už toho na ni bylo moc. Čekala obejmutí.... přitulení...možná pomoc s projektem, ne noc v provazech!
Mozek odmítal akceptovat realitu tak odlišnou od toho, co si vysnila... Chvíli bojovala s přelivem malé holky, špulící naštvaně rty a čekající, že ji někdo zachrání.
Nakonec si povzdechla. Ne, tohle není pohádka, fakt už není malá holka a fakt ji nikdo nevysvobodí.
Ruce začínaly zlehka brnět. Zkusila za zády nahmatat aspoň kousek něčeho volného. Věděla, že jí ho tam určitě nechal. Ale zatraceně pitomě!! Stěží na něj dosáhla konečky prstů. Prskala už zase jako kočka. Do očí se draly slzičky bezmoci. A dost! Okřikla se. Nebyl to její styl, rozbulet se, že něco nejde. Místo toho se upnula na to, aby to dokázala (co jí zbývalo).
Čas pokročil.
Dávno překousla naštvání a ten volný kousek teď, s jazykem povystrčeným mezi zuby od soustředění, se snažila poprotahovat kudy se jen dalo. Jako hadí žena posouvala tu žížalu... ocasnici... špagátnici... správným směrem. Kolikrát se spletla. Místo povolení další utažení.
Končím, nezvládnu to, unaveně si zoufá.
Vzápětí tu definitivu zavrhuje. Zkouší znovu a znovu. Krok za krokem se blíží k cíli. Šťastnější a hrdá sama na sebe smotává provázek. Volná zvenku i zevnitř. S pyšnou pokorou vklouzne pod peřinu pro přitulení a rozespalou pusu do vlasů. S pocitem, jako by právě zdolala Mount Everest a kanál La Manche zároveň. Přeprala nejtěžšího soupeře na světě.
Samu sebe.
Ráno bude mít kruhy pod očima a bude vypadat... No, nejspíš bude vypadat, jako by právě slezla z horské dráhy.
Jenže tahle jízda, ta ještě nekončí.
