II. Víš co jsi?
Nikola úlevně vydechla a pomalu začínala zase vnímat realitu kolem sebe.
Tenhle orgasmus byl jeden z těch, ochromujících.
Protáhla se.
Před příchodem slasti její tělo ztuhlo, každá jedna buňka v těle se nadechla k prasknutí... a pak vybouchla v ohňostroji rozkoše.
Myšlenky se pomalu vracely a nenápadně, jako stín v pozdním odpoledni, přicházel i ten druhý pocit.
Sevřel ji kolem žaludku a nepustil.
Dnes už posedmé.
A to ještě nebyl večer.
Ta četnost, která se běžně vyšplhala k číslu 10 za jeden den, ji trápila.
Hledala na internetu odpovědi, ale žádnou uspokojivou nenašla. Tak zkusila kamaráda, co má kamaráda gynekologa. Nikdy ho neuvidí, bude jen anonymním hlasem v telefonu a možná jí poradí, pomůže… Hořce se uvnitř usmála při vzpomínce na ten hovor. Nejdříve jí nabízel kompenzační pomůcky a nakonec se ji, zjevně okouzlen, pokusil pozvat na rande.
Bzzzzz…
„Za dvacet minut budeš na Skypu.“
Ta zpráva od Mirka jí donutila vstát, udělat si rychlou kávu a trochu něčeho sníst, protože nesnášel, když od počítače odcházela a nikdy nevěděla, jak dlouho bude trvat jeho přízeň, kterou jí dávkoval s přesností chirurga.
Moc tomu nerozuměla, ale on ji chtěl, ovládal některé chvíle v jejím životě a ona se snažila být lepší a lepší. Chtěla mu dělat radost.
Když se ohlásila požadovaným způsobem, na obrazovce se rozsvítilo jen jedno slovo.
„KOLIK?“
Věděla, na co se ptá a byla ráda, že mu může hrdě napsat tu číslovku.
„2.“
Přesně tento údaj byl nutný k tomu, aby se s ním mohla znovu vidět. Dvě kila, která musela dát dolů.
Pro začátek, jak řekl.
Kontroloval, jestli cvičí, jestli se na oprášený rotoped posadila i dnes. Byla mu vděčná, že ji nutí, sama by se takhle nikdy nerozhoupala.
„Hodná.“
Jedno slovo a jak umělo hřát! Nikola se roztápěla jako máslo na sluníčku.
Chvíli si povídali, co den dal a ona pořád přemítala, jestli mu má o svém problému říct. Ale chtěla to všechno správně a kdo jiný, než její Pán jí bude umět pomoct.
Obtížně hledala slova.
A pak čekala.
„Žbluňk“
Odhlásil se.
Co…cože????
Klid, okřikla se v duchu. Asi připojení na internet.
Po 15 minutách se odvážila napsat mu sms.
Někdy byl rád, jindy ho to rozčílilo, ale teď to riskla, nemohla to napětí vydržet.
Nemyslí si o ní, že je blázen?
Červené kolečko u jeho jména změnilo barvu.
„Má drahá. Nejdříve si dáš do kalhotek kolíček na prádlo. To abys věděla, komu patříš a kdo rozhoduje o času, který spolu trávíme a samozřejmě – rozhoduje i o tvých orgasmech.“
Kolíček byla dost častá praktika, měla jich pár na stolku vedle počítače, a tak mohla rozkaz vyplnit co nejdříve. Ohlásila splnění, její napětí ale nepolevovalo.
„Takže od dnes až do setkání vyslovuji zákaz masturbace, rozumíš???“
Nikolu zaštípaly slzy v očích.
Být pod nadvládou své tělesné touhy nebyla její volba.
Odborník, kterého nenašla, by možná identifikoval její samotu, opuštěnost, submisivní vyhnanství a sebeuspokojování by nazval substitučním a realitě únikovým zároveň.
Takhle jí nezbylo než požádat o korekci přání.
Roztřesenými prsty vyťukala prosbu.
„Pane, tak strašně chci splnit Vaše přání, ale bojím se, že to nedokážu a nechci vám lhát.“
Když Mirek občas míval divná přání, například složit větu, jejíž první písmena by dávala dohromady slovo: „Hlupačko“ a šla ji do půl hodiny říct své přísné šéfce, její kamarádka subina jí říkala:
„Ježiš, ty si blbá. To je jen taková hra, já bych takovou kravinu nedělala. Nejsem idiot.“
Jenže Nikola takhle hrát neuměla, to byl další z jejích problémů. Svoji submisivitu nedokázala brát jako hru, byla to součást její přirozenosti. Těžko se to komukoliv vysvětlovalo. Nejpozději třetí otázka bývala: „No a jaké praktiky máš ráda?“
A to byla past.
Vždycky.
Neměla oblíbenou praktiku, neměla dokonce ani neoblíbenou. Jenže když napsala, že oblíbená praktika je ta, co se líbí hořejšku a v tomto ohledu nemá hranice, většinou se dočkala výsměchu. „Takže když se mi bude líbit, jak žereš hovna, tak to uděláš??“ Další směr konverzace měl jen dvě podoby. Ta první, kterou se ale odvážila napsat doslova jen párkrát, byla, že pokud to hořejšek potěší, pokud mu tím splní jeho sen, tak ano. Většinou pak přišla dávka ironie a někdy i obvinění, že je „převlečený nadržený chlap“. A když se pak naučila psát, že ne… přišlo kontrování typu: „Ha, takže nějaký hranice přece jsou, co??“
Mirek se naštěstí na tyhle otázky neptal. Ptal se vlastně docela málo a Nikola mu byla vděčná.
Většinou.
Na obrazovce se konečně rozsvítila jeho reakce.
„Dobrá. To oceňuji. Tak dva můžeš sama kdykoliv, ale nahlásíš je, a o každý další si musíš napsat, ale budeš za něj očekávat trest.“
Nikole se ulevilo.
Tohle by šlo.
Ty případné tresty už nějak vydrží, pomyslela si.
Hlavně, že může hrát fér.
Že nemusí „hrát“, opravila sama sebe v duchu.
„Za dva týdny se můžeš urvat na víkend?“ zablikala na monitoru nezvykle otázka, která jí roztančila motýlky v břiše a ještě níž.
„Ano, ano, anoooo,“ poslala smajlík plný srdíček a rychle dodala požadované „děkuji, Pane“.
Děkovat musela za každý projev přízně, včetně rozkazů nebo trestů. Už to dělala automaticky.
A i když si pak ještě chvíli psali, v hlavě už se jí točily myšlenky na další setkání.
Pár dní dopředu přišly instrukce.
„Přijedeš autobusem, přivezeš si nějaké prádlo vhodné ke zničení a očekávej, že budeš mít stopy. Čas bude od pátečního večera do nedělního oběda. Jídlo si vezmi, obchod tu není.“
Poslední věta ji zmátla, ale pak ji v hlavě hodila do koše. Pravidelně cvičila a upravila si stravu. Ručička na váze ji chválila každý den, a to ji motivovalo skoro tak, jako představa toho, jak se Mirek zatváří potěšeně. Ze skříně vytahovala věci, které už dávno odložila jako „až někdy“ a zrcadlo bylo najednou méně nepřátelské.
Našla si spoje, nechala si odsouhlasit oblečení a ohlásila předpokládaný čas příjezdu.
V den D nemohla dospat, nad ránem ji přece jen přepadly svědivé otázky, jestli to nepřehnala. Po první schůzce má být druhá hned celý víkend? Určitě přijde na sex… nebo… ne?
Kdysi dávno měla kamarádku dominu, tehdy bylo mnohem lehčí se vydat do neznáma. Zdena byla o 10 let starší, na pár let se staly blízkými kamarádkami a byla to právě ona, která ji víceméně donutila, aby posílala sms typu – jsem na místě, přijel modrým autem, spz začíná na... telefonní číslo na něj je… Schůzka musela končit plus mínus 15 minut přesně, aby se Nikola mohla Zdence znova ohlásit. Ale to je minulost. Zdenka už je někde jinde a Nikola taky. A právě teď je na to sama. Na všechny svoje pochybnosti i strachy a obavy.
Ale ne, uklidňuje se v duchu rychle. Není sama, má přece svého Pána.
Dovolí si pár minut těšení a napíše neplánovanou sms o svých obavách. Je to její nejbližší člověk, chce být jen jeho, cítí jako správné, že by to měl vědět.
Odpověď přišla přesně za hodinu, to už byla Nikola v prvním autobuse.
„Nikolo, jsi už snad dospělá žena, nebo ne?! Snad máš v hlavě jasno. Nenutím tě sem jezdit. Buď to chceš nebo ne. A teď neruš, až do našeho setkání mám práci.“
Do očí jí vstoupily slzy, ani nevěděla, kde se tak najednou vzaly. A už se kutálí po tváři, pěkně jedna za druhou jako by se jich prosila…
Chvilku slabosti vzápětí zaplaší. V duchu se osloví: Ty krávo. Jsi úplně blbá. Pokazíš si všechno, co může být pěkný.
Mezi její silné stránky patří ignorovat všechny případné Pánovy nedostatky. Možná proto, že se bojí, že má pravdu a ona je jen hloupá a neumí si to v hlavě srovnat. A možná proto, že se bojí, že by mohla být zase sama. Ten pocit studil.
Protivné bylo, že nemohla Mirkovi napsat, že se omlouvá, že už je v pohodě, že to všechno chce, že se těší… No nic, dokončila vnitřní monolog, všechno mu to řekne, až se uvidí. Vždyť je čeká celý víkend!
Ve městě, kde se setkali poprvé, měla dvě hodiny času na přestup do druhého spoje. Mirkova „usedlost“, jak rád říkal, nebyla daleko na kilometry, ale bylo dost komplikované se tam dostat veřejnou dopravou. Nikolu čekal ještě jeden přestup v neznámém městečku. Nechtělo se jí
promenádovat se v sice už jarním, ale ještě stále chladném dnu, a tak si jen vlezla s kafem a knížkou do čekárny, Chuck Palahniuk se jí dostával pod kůži a dvě hodiny utekly jako dvě minuty a už stála znovu na nádraží.
Mrkla na hodinky.
Pak ještě jednou.
Cože? To má ten autobus vážně zpoždění?? Polilo ji horko.
Na další přestup měla přesně pět minut. Třetí autobus byl dálkový a určitě čekat nebude, stupňovaly se její černé myšlenky.
Když autobus přijel, nádražní hodiny ukazovaly 10 minut zpoždění.
Pět minut, opakovala si. Je to jen pět minut, to možná dožene po cestě. To přece není tolik, přesvědčovala se.
Sedla si blízko řidiče a během cesty se s ním snažila dát do řeči. Z mnohaletého cestování věděla, že si rádi ukrátí cestu a pak jsou ochotní pomoct, poradit… Tenhle si ale, jako naschvál, povídat nechtěl. Nikola se zkusila aspoň zeptat, zda stíhají onen dálkový spoj, ale dostalo se jí jen zavrčení: „Uvidíme.“
Uviděla brzy.
Uviděla zadní světla dálkového spoje. Kdyby ten „její řidič“ zatroubil, zablikal… ale on ještě zpomalil. Nejspíš měl den blbec a rozhodl se poslat ho dál.
Tak tam stála. Sama, na okraji cizího městečka, kde nebylo nic, jen déšť a zima, den, který se zešeřil a čekárna zamknutá na petlici. Další spoj měl jet za hodinu. Zoufala si. Svírala v ruce mobil. Má zakázáno ještě hodinu psát, ale tohle je přece mimořádná situace. Rozhodla se a vytočila číslo.
„No??“ hlas v telefonu zněl odměřeně.
„Pane, jááá…“ zajíkla se, ale hned pokračovala jedním dechem vysvětlením situace, do které se dostala. Chvíli bylo ticho.
„Jsem ještě mimo, kdybych se pro tebe rozhodl přijet, bylo by to maximálně o čtvrt hodiny dřív, než tam bude ten další autobus. Takže přijedeš později.“ Telefon zmlkl.
Kdyby to šlo, teď, právě TEĎ by se Nikola nejraději ze všeho otočila a jela zpátky domů. Toužila po opoře, vlídném slově, nebo aspoň nějakém tom „těšímsenatebe“. Jenže v tuhle hodinu žádné spoje zpátky už nejedou. První ráno v 5. Uslyšela nějaký zvuk a vzápětí si uvědomila, že ho vydává ona sama. Chvěla se zimou vnější i vnitřní a trochu jí zacvakaly zuby. Nemohla si pomoct, uprostřed tohohle všeho se musela zasmát sama sobě. To je tak typický. Typický pro její život. Má prostě smysl pro ironii.
Její máma vždycky říkala: „Co se nedá změnit, musíš brát tak, jak to je.“ Nikola si prošla v hlavě svoje možnosti, a nakonec uviděla jen jednu. Směrem k Mirkovi.
Když se konečně potkali, na chvíli ji objal, ucítila jeho teplo a ráda přijala nabízenou cigaretu. Nic ze své cesty už nezmínila, povídali si, jako kdyby žádný studený den mezi nimi nebyl. Najednou cítila, že se taky těšil.
Cesta autem už neměla trvat tak dlouho, ale vedla úzkými cestičkami vinoucími se potemnělým lesem a u jedné odbočky Mirek zastavil.
„Vystoupíš,“ oznámil Nikole.
Plaše se rozhlédla, místo vypadalo opuštěně a světla reflektorů aut odrážela droboučké kapičky jemného mrholení. Poslechla.
Mirek zůstal sedět ve vyhřátém autě a jí zazvonil mobil v kapse.
Na displeji svítilo Mirkovo číslo. Podívala se do auta, opravdu držel telefon v ruce.
Tak trochu nechápala.
„Stoupneš si doprostřed před auto,“ Mirek nenechával Nikole mnoho času na přemýšlení. „Mobil dáš před sebe na kapotu auta a hlasitý odposlech“.
Poslouchala jako loutka. Myšlenky se rozplynuly. Začalo existovat jen tady a teď.
„Svlíkneš se do prádla, věci odložíš na auto vedle mobilu.“
Nikola se zamračila a odněkud z hloubi se vynořila skuhravá myšlenka, ale poslouchala dál.
Roztřásla ji zima.
„Pomalu se budeš otáčet.“
Trochu se bála. Zimy, případných náhodných kolem/je/doucích a hlavně, jestli pro Mirka není stále moc tlustá.
„Oblečeš se jen od pasu dolů. Vezmeš si věci a vrátíš se do auta. Telefon už můžeš vypnout.“
Když dosedla, rozechvělá situací i zimou, natáhl se a Nikola čekala objetí a pochvalu a šla mu pohybem naproti. Mirek ale jen sáhl rukou za její záda a zkušeným tahem rozepnul podprsenku.
„Sundáš to a zůstaneš tak.“
Přisílil v autě topení a pokračovali v jízdě. Začal se ptát na to, jak se jí daří v práci, co děti, probíral civilní témata. Nikola se snažila, ale byl to doslova „divný pocit“, jet takhle odhalená. Mnoho protijedoucích aut nepotkali, ale i tak se jí zdálo, že je jako ve výkladní skříni. Konečně přijeli k Mirkovi.
Když si ji na vodítku a na čtyřech přivedl dovnitř, bylo tam příjemně teplo. Zvědavě se rozhlížela, minule po „prohlídce“ byla dost mimo. „Usedlost“ byla budova v přestavbě a obytná (obydlená) byla pouze jedna jediná místnost. Vlezlo se do ní toho ale spoustu.
„Máš hlad?“ Nikola kývla. „Tak si můžeš sníst něco z toho, co sis přivezla,“ řekl Mirek a začal chystat jídlo jen pro sebe. Až teď jí došlo, že to myslel vážně. A že si toho přivezla dost málo na celý víkend.
Nevadí, zmenším si porce a v neděli budu šťastnější o další kilo, pomyslela si a pro teď si vybrala jen jednu cereální tyčinku.
„Chceš si odskočit?“ zakývala hlavou. Chtělo se jí už dobře hodinu a prostě se styděla si říct. Vyvedl ji ven a ukázal potemnělou část budovy. „Můžeš si vybrat. Suchý záchod nebo támhle keříky,“ a odešel zpátky do tepla.
Zkontrolovala, zda je opravdu všude okolo tma a pak přičapla ke keříkům. Jestli měla nějaký smysl, který byl naprosto dokonalý, byl to čich. Takže „kadibudka“ v ní vyvolávala v tomto ohledu tak trochu předvídatelné obavy z nepříjemného.
Když se vrátila, uviděla odhrnutý závěs a za ním velkou postel. Na ní byly rozloženy rákosky, bičíky a důtky.
„Svlíkneš se a přehneš se tady přes tu židli.“
Věděla, co přijde. To sčítání orgasmů.
Každá rána byla ostřejší než ta předchozí. Štípala, bolela, nelíbila se jí, a přitom ji vítala.
Cítila, že si zaslouží potrestat. Nejen za to, že je slaboch a neumí poručit svému tělu, ale za všechno, za celý svůj život. Ještě, ještě, pulsovalo jí ve spáncích, zatímco ústy naříkala.
„Nepoděkuješ???“ ozvalo se hrozivě po skončení exekuce.
Opravila svou chybu a pak, jako kdyby začalo další dějství na divadle, chování Mirka se změnilo.
Vzal ji do postele, objímal, hladil, dočkala se i pochvaly, kolik toho zhubla, ale zároveň nezapomněl zdůraznit, že je ještě stále jen na cestě.
Mmmm, Nikola blažeností předla uvnitř sebe samé jako kočka. Pánova přízeň, může být něco sladšího?? pokládala si zbytečnou otázku, na niž dopředu znala odpověď.
Pomalu se připravovala na první sex, Mirek ji otočil k sobě zády, zasunul do ní ptáka a… nehýbal se.
Začala být zmatená.
„Víš, co jsi, viď?“ pronesl zastřeným hlasem. „Jsi jen futrál na mého ptáka. Budeš mi ho jen takhle zahřívat do rána. Dobrou noc.“ Zhasl lampičku.
Nikola, s očima doširoka otevřenýma do nastalé tmy, nechápala.
Zkusila se pohnout, najít trochu pohodlnější pozici a okamžitě jí přiletěl políček.
A tak vynaložila veškeré úsilí na to, aby zůstala v klidu. Kupodivu i jí se začaly klížit oči.
„Tohle mi děláš schválně???!!! Víš, jak je to nepříjemný???!!!“
Snažila se zorientovat. Kde je, proč na ni křičí? Co se stalo?
„Usínám a ty sebou škubneš tak, že mi málem vyrazíš zuby. To se mi snad zdá!!“ Mirek z ní vyklouzl a otočil se ke zdi. „Jsi nemožná.“
Rozplakala se. Neovládala ty záškuby, které s ní cloumaly před usnutím a strašně si vyčítala, že pokazila celou atmosféru.
Vyprosila si dovolení jít ven a před domem, v krytém dvoře, si třesoucíma rukama zapálila.
Než stačila dokouřit a trochu se uklidnit, vrzly dveře a Mirek přišel za ní. Pohladilo ji, že se jí jde nejspíš omluvit za prudkou reakci, vždyť za to vážně nemohla. O to víc byla překvapená slovy:
„Hele, zdá se mi, že mám trochu teplotu. Myslel jsem, že to zvládnu, ale je mi fakt blbě. Ten víkend by byl nanic, hodím tě domů.“
Po cestě jí vyprávěl o své profesi, která ji okouzlovala, o životě, který byl jejímu obyčejnému vzdálený na hony a jí se nedalo ubránit obdivu k někomu, kdo toho podle ní tolik dokázal.
A právě tomuhle slavnému člověku ona patří, pomyslela si s uspokojením.
No a co, tak mohl rozhodnout i o tom, že s ní nebude.
Je jeho věc. Překlopila si to do vzrušení. To, že jí pak přiznal, že zle mu bylo už druhý den, jí nepřišlo v nepořádku, i když ona by v takovém případě schůzku odvolala, aby náhodou nenakazila chřipkou milovanou osobu. V hlavě si to posunula do roviny, že ji prostě chtěl tak moc vidět.
A to bylo krásný.
„Budu teď pár týdnů pryč. Ale budeme v kontaktu a ty víš, co máš dělat.“
Odjel a ona za sebou zavřela dveře. Opřela se o ně zády a ztěžka vydechla.
Zůstal jí jen zmalovaný zadek a zmatek v hlavě.
