I. Výběr je důležitý
„Budeš mít na sobě bundu nebo kabát a šaty krátké nad kolena, a budeš stát u třetí lampy od křižovatky.“
Pronesl to před časem, hlasem plným jistoty.
Ani to nebyl rozkaz, bylo to spíš konstatování a Nikola ucítila v břiše motýlky. Ta jeho jistota, že ho poslechne na slovo.. byla jako svařák. Voňavá a opojná.
A teď tu stojí, vlastně přešlapuje. Ani neví, jaké má Mirek auto a únorová zima s radostí štípe do odhalené poslušnosti. Poznají se jen z internetu a nebýt toho, že jeho identita se nedá jen tak lehce utajit, asi by na tohle setkání nekývla.
Zapálí si a ruka se jí trochu chvěje, nejistota z věcí budoucích je krásná i děsivá.
Ten pocit je nejspíš návykový, pomyslí si a potáhne z cigarety.
Studená ruka za krkem ji vyděsí k smrti.
„No no, taková velká, snad by ses nebála,“ zasměje se Mirek.
„Klepeš se,“ všimne si a navrhne, že „je to sice asi blbý, ale v tomhle městě, co jsme vybrali „na půl cesty“ toho moc neznám. Tak co kdybychom zajeli těch 50 km ke mně na statek? Dáme si kávu a pak tě odvezu až domů.“
Nikole ta slova znějí jako vykřičník. Neměla by, ale kývne.
Uvolněný Mirek a možnost si zapálit i v autě ji trochu uklidňují, a i když se na chvíli rozhostí ticho, není nepřátelské.
Nikola pozoruje ubíhající krajinu, která se pomalu rozpouští v šeru a myslí na to, jestli by nebylo jednodušší být obyčejná vanilka. Nebo aspoň masochistka.
Kam patří ona, ví Bůh. Podle toho, co si načetla na různých fórech, nesplňovala ani kritéria běžně vnímaná jako normál pro subiny.
Auto brzdí.
Náměstí malého městečka vypadá líbezně a Nikola ví, že nesmí vystoupit z auta dříve, než její Pán, tak čeká..
On nepospíchá, stojí venku, kouří a ona je v cizím městě, v cizím autě.. a s cizím mužem.
A je klidná.
Uklidňuje ji, že nemá běh věcí příštích pod kontrolou.
Dveře od auta se otevírají a Nikola vystupuje.
Mirek jí vypráví o historii místa, kde se ocitli a vede ji za ruku k blízké hospůdce.
U stolu si oba uvědomili, že mají hlad a Mirek si ji přeměří pohledem.
„Vybereš mi jídlo, na které mám chuť.“
Nikola ztuhla.
Celá se otřásla.
Nenáviděla chyby.
Svoje chyby nenáviděla.
Co když to neuhodne, co když se netrefí?
Vždyť na to se znají příliš málo, panikaří v duchu.
Chtěla přání plnit a největším trestem bylo, když je plnit nedokázala nebo nezvládla.
„Čekám.“
Rozhlédla se okolo.
Pizzerie. Jsou v pizzerii, uvědomí si a konečně se donutí pohlédnout i do jídelního lístku.
„Máte vybráno?“
Ani si nevšimla číšníka, který se zjevil u stolu jako duch.
Mirek pozvedl obočí a Nikola se zmohla jen na to, že píchla prstem do jídelního lístku k jednomu z čísel.
„A pánovi?“
„Ne pánovi, ale dámě, přineste prosím salát,“ doplnil Mirek.
Sklopila oči, nechtěla vidět, jak se číšník tváří a Mirek si pobaveně vzal jídelní lístek, aby se podíval k číslu 8.
„Proč osmička?“
Pokrčila rameny.
„Fajn, běž na wc, z kundy si vytáhni ty kalhotky, co mi tam celou dobu zahříváš a až přijdeš, položíš je tady před mě na stůl a svůj výběr mi zdůvodníš.“
Zvedla se, trochu plaše se rozhlédla, kde jsou záchody a pak, jako když mávneš kouzelným proutkem, pevným, sebejistým krokem vykročila. Pár mužů, hladových po krátkých sukních a odhalené kůži, se za ní otočilo.
Rychle za sebou zavřela dveře a dlaněmi sevřela umyvadlo.
Neměla ráda úkoly „po netu“, ale Mirkovi je plnila. Vládl slovem a podmanil si ji.. ani vlastně nevěděla přesně čím. Možná i tím, že dlouho byla sama a že její touha po pobytu „na svém místě“ už překračovala snesitelnou mez, ale tuhle myšlenku k sobě nepustila, nahradila ji prostým – umí to se mnou, no.
Vešla do kabinky a s trochou sykání splnila. Vybrala ty nejtitěrnější kalhotky ze všech, ale i tak byla ráda, že se jich zbavila. Složila je do úhledného balíčku, vrátila se a se zatajeným dechem je položila na stůl.
Pokynul jí, aby se posadila, ale kalhotek si ani nevšiml.
„Tak?“
„Osmička jako nekonečno,“ hlesla.
Usmál se a jí se ulevilo.
„Neuvěříš, ale přesně tahle se slaninou je vážně moje nejoblíbenější,“ zavrtěl hlavou a ji zalil blažený pocit.
Hovor se potom točil na zcela civilní témata, ale Nikola začala být roztržitá.
Proč ty kalhotky neschovává??? Stud jí prostupoval víc a víc a když už už chtěla požádat.. Mirek je vzal, přivoněl k nim a strčil je do kapsy.
„Tady váš salát, madam, a tady pizza..pro pána…?“ tak trochu s otazníkem v hlase pronesl číšník.
Nikola měla strašnou chuť na tu voňavou pizzu. Kruci, myslela si, copak jsem králík, abych chroustala zeleninu? A pak sama sebe uvnitř pleskla přes ústa.
Ne.
NE.
Vždyť ona není naštvaná, vždyť tohle chtěla.
TOHLE.
Líbí se jí to.
Ten pocit ji uvnitř přelil jako vlna pokoje.
Tolik jí to chybělo, ale ta doba, kdy musí být v civilním životě jednoznačně dominantní, ta doba už trvala věčnost. Ponořit se pod hladinu své touhy však nešlo
najednou. Je to jako s hloubkovým potápěním, pomyslela si. Musí si vždycky zvyknout na současnou úroveň, než postoupí níž.
„Kávu si dáme u mě.“ Mirek položil před Nikolu svou peněženku.
„Zaplatíš.“
Nikola polkla.
Vyrůstala na malém městě sevřeném stereotypy.
„Přáli jste si platit, prosím..“ číšník se obrací automaticky k Mirkovi.
Nádech, výdech.
„Ano,“ ozve se Nikola a číšník se, kupodivu bez rozpaků, obrací a ona, kupodivu taky bez rozpaků, platí. Přepnout se do „civilu“, kde rozhoduje, má vše pod kontrolou a zvládá každou situaci bylo pro ni až příliš snadné.
Když přišli k autu a sníh jim křupal pod nohama, mohla být to být vcelku romantická kýčová scéna.
Mirek otevřel kufr auta a Nikola zvědavě nakukovala.
Asi má dárek, nějaké překvapení, těšila se. To klišé se zdálo být dokonalým.
„Hop.“
Co.. cože?
Ta mentální houpačka byla náročná.
Její podstata ale nakonec poslechla dříve, než mohl rozum namítnout, že ti starší manželé opodál.. a těch oken.. a..
Po čtyřech, jinak se nedalo, vlezla do kombíku a Mirek jí kolem krku uvázal provaz.
Druhý konec obtočil kolem hlavové opěrky předního sedadla a přitáhl pěkně nakrátko.
Jeli zhruba deset minut cestou, která byla stěží upravovaná.
Nikola by se správně měla zatraceně bát.
Uvnitř poskakovala, neměla žádnou oporu, protože zadní sedačky byly demontované,provaz ji škrtil, uzel nebyl pevný a posouval se a stačilo málo. Prudké brzdění, srnka, která by jim vběhla do cesty, nehoda.. mohlo to skončit fatálně.
Jenže místo toho ji hlava vypla. Kontrolní mechanismy přepnuly páčku na off.
Myšlenky zmizely.
Zastavili a Mirek Nikolu vytáhl z auta.
Měsíc přebral vládu a mrazu dal větší svobodu.
„Svlíkneš si bundu a šaty a počkáš tady.“
V týhle zimě??
Nikolu přece jen trošku přepadl strach.
Nemůže onemocnět, jako matka samoživitelka prostě ne-mů-že.
A než stačí otevřít pusu, aby se ohradila, s údivem se dívá na své ruce, které už drží v ruce bundu a svlékají ji z šatů.
Mráz se jí zakousl do těla a Mirek odešel.
Vrátil se s obojkem a vodítkem.
„Na čtyři.“
Podívá se na svoje krajkové silonky a s trochou marnivé lítostivosti poklekne.
Po čtyřech ji vedl přes kamenité (a bolestivé) nádvoří jeho usedlosti až ke dveřím.
„To je práh mého domu. Jestli vstoupíš, je na tobě. Ale než ho překročíš, musíš ho políbit.“
Nikola se potěší, políbí práh a slízne slinu, která tam přistála, jako odměnu.
Tohle je pro ni vlastně to nejmenší.
Dost často to byl problém. Muži jí chtěli ponižovat, jenže ona to tak nevnímala. Prostě se jen těšila, že může plnit přání (a když jí není u toho zima, je to ještě lepší, zimu bytostně nesnáší).
Uvnitř bylo teplo a ona se mohla zase normálně postavit.
Zvědavě se rozhlédla okolo.
„Vylezeš si tady na tu stoličku u krbu a pěkně se mi budeš otáčet dokola. Prohlídnu si tě.“
A je to tady. Nikola otráveně vystoupá ze svých nížin (duševních i fyzických) a jde na nejvíc nenáviděnou proceduru. Přibrala, ví, že má nadváhu a trápí se tím. Když se někdo obouvá do toho, jak vypadá, ubližuje jí to a prostě ji to úplně vyhodí. Semkne rty, povzdechne si, poslechne.
Mirek prohlíží její tělo důkladně, nevšímá si její ztuhlosti ani výrazu tváře. Je odměřený, zkoumá jen „kus masa“. Dlouze mlčí.
Tohle ticho se Nikole nelíbí. Chtěla by ho něčím prolomit, posunout se kamkoliv jinam, mít to za sebou. Možná.. přiletí kacířská myšlenka, možná chce radši domů, než tohle.
„Jsi hezká holka, Nikolo,“ řekne Mirek zastřeným hlasem a Nikol objeme úleva.
„Ale zakletá v těle vorvaně!“
Slova ji udeří tak, že málem spadne ze stoličky. V očích zaštípou slzy.
Zkoušení bicích nástrojů jde tak trochu už mimo ni, prostě obyčejná bolest, co je třeba vydržet.. a dokonce, i když už na chvíli leží v objetí v jeho posteli a on jí šeptá sladká slůvka.. „…na tohle jsem se těšil nejvíc, víš.. na tvou blízkost..“, ještě stále se cítí trochu poraněná.
Vorvaň, rezonuje jí v hlavě.
Mirek je dobrý řidič a zpáteční cestu si krátí její hlavou ve svém klíně.
To Nikolu naštěstí zase uvede do rauše.
Může potěšit svého Pána!!!
Konečně.
Tohle prostě miluje.
Pár kilometrů od jejího domova použije ještě její pusu k omytí svého ptáka po vymočení.
Poslouží ráda, oči při tom přivírá jako kočka.
Než ji vypustí z auta před jejím domem, přitáhne si ji blíž.
„Bylo mi hezky. Možná si tě nechám.“
Nikola odtančí domů a dlouho do noci nemůže spát.
Vybírá si „to důležité“ v hlavě. Ostatní odsouvá na periferii vědomí.
A to „důležité“ prožívá znova.
Do detailu.
Ruka zabloudí do klína a po chvíli vybuchne v orgasmu.
A pár dní poté nedělá nic jiného.
Přehrává si to znova a znova.
A je to lepší a lepší.
Mnohem, mnohem lepší.
Nejspíš daleko lepší než to, co se vlastně stalo.
Kontrolka, která by se správně měla rozsvítit, byla nejspíš rozbitá.
