Ztráta a nálezy
„Nemůžu takhle dál,“ tu větu si Nikola nacvičovala snad stokrát a stejně zněla pitomě dramaticky. Rychle proto pokračovala.
„Mě to strašně ničí, nedokážu mít sex na povel, nedokážu splnit druhou část přání a těšit se z toho. Hnusím se sama sobě a na naše setkání se přestávám těšit,“ se zatajeným dechem se odmlčela a napnutě čekala na Zdeňkovu reakci.
„Co se dá dělat,“ jeho hlas zněl dutě.
„Zlobíte se, Pane?“ Nikolin hlas se rozechvěl. Nechtěla Zdeňka ztratit, ale sama byla před zhroucením. Nemohla už takhle dál. Už ne.
„Nezlobím, subinko. Zkusíme vymyslet kompromis.“ Zdeňkovi se evidentně v hlavě začal rodit nový plán. „Slíbím ti, že už žádný náhodný prodej. S tím končíme, ok?“
BUCH!
Nikole spadl kámen ze srdce.
Zaplavila ji úleva. Málem dojetím začala brečet.
Naštěstí pro případně uvolněná stavidla pláče Zdeněk pokračoval:
„Ale pro mě je neskutečně vzrušující vidět tě s někým jiným. Co bys řekla na to, že změníme koncept? Co kdybychom si našli společně subíka. On by o tebe pečoval, sex být nemusí a mně by to dělalo dobře. A můžeš si ho vybrat sama, co ty na to??“
Nikola zalapala po dechu. Když už o ni má někdo pečovat, moc si v duchu přála, aby to byl její Pán. To JEHO doteky jí byly příjemné, to JEHO přízeň si chtěla užívat.
Ale uznala, že Zdeněk přišel s kompromisem jako první. A že když on udělal něco pro ni, je fér, aby teď ona přispěla svou troškou do mlýna.
„Zkusím to,“ odhodlaně se usmála.
Nakonec, pomyslela si, cokoliv bude lepší než to, co bylo doposud.
Dala si inzerát a druhý den s překvapením otevírala postupně padesát (!) vzkazů. Některé vyřazovala hned, nad jinými dlouze přemýšlela. Nakonec zůstali tři kandidáti, jak je sama pro sebe nazvala.
Zdeněk neměl moc rád divadlo a vážnou hudbu (balet a operu dokonce vysloveně nesnášel), a tak měl subík plnit i funkci doprovodu na takové akce. Trenér fitness, který si sám rád říkal „Prcek“, byl z velkého města. O kultuře měl trochu přehled a postavu i výšku reprezentativní. Nikolu trochu rozčilovalo, že při seznamovacím psaní pořád utíkal k otázkám: „A co se mnou budete dělat, když budu zlobit?? A co se mnou budete dělat, když nebudete spokojená?? Jaké jsou vaše oblíbené metody trestání?“ Věděla a chápala, že každý submisiv má své potřeby a poctivě zjišťovala, jaké má dotyčný představy, aby se mohla rozhodnout, zda je zvládne splnit. Problém byl, že scénáře, kde je ona dominantní, jí moc nešly a choval-li se muž podlézavě a vtíravě, pohrdala jím. Tušila sice, že i pohrdání může být pro submisivního muže součást příjemné hry, ale přesto měla někde vzadu v hlavě pocit, že to není správné. V jejím světě bylo přirozené cítit k muži úctu a respekt.
Zdeněk trval na tom, že když se se submisivem sejdou, musí je pozvat na oběd. Tahle malá vstupní investice mu přišla přirozená. Prcek souhlasil, ale v den D se mu udělalo špatně a schůzku odvolal. Další dva týdny, než mohli Zdeněk s Nikolou dát další termín, si znovu psali intenzivně a Prcek byl neoddiskutovatelně zapálený pro „věc“. Dohodli si tedy další schůzku, ale osud jim nepřál. Prckovi onemocnělo dítě a musel s ním k lékaři. To je jasné, to musí pochopit každý a Zdeněk s Nikolou s tím neměli problém. Ale když pak přišla v rychlém sledu za sebou další choroba, pak pracovní povinnost, a dokonce i úmrtí v rodině, pochopili. Nikola napsala Prckovi, že končí, a on obratem napsal, že tedy všechno ruší a jestli jsou v jeho městě, můžou se sejít okamžitě. Nechce o ně (o ni) přijít.
Hned při prvním pohledu bylo jasné, že Prcek ovládal foto shop. Jeho „fitnessvaly“ byly poněkud splasklejší než na fotce a rovněž váha byla spíše pod normálem. Nikole to ale bylo jedno. Ona si ho
nevybírala pro život. Chtěla jen splnit přání – pokud možno co nejméně bolestivě. Prcek a Zdeněk si však nesedli. Prcek reagoval na každý náznak příkazu od Pána se špatně skrývanou nelibostí, a tak nezbylo, než aby si po schůzce přiznaly obě strany, že tudy cesta nepovede.
Druhý kandidát byl „Profesor“. Muž sečtělý a inteligentní tak, že Nikola při psaní s ním lapala až nábožně po dechu. Inteligence pro ni bylo vždycky silné afrodisiakum a tenhle muž volně přecházel z vysvětlovaní těžkých filozofických tezí do nekonečných znalostí o literatuře, psychologii, historii, opeře, skladatelích, sám hrál na několik hudebních nástrojů, a ještě pečoval o své rodiče, oba dlouhodobě a těžce nemocné. Na jeho emaily a vzkazy a rozhovory se Nikola těšila jako žačka na oblíbenou přednášku na vysoké. Bylo to obohacující a rozšiřující obzory. Mělo to jen jeden háček. Jedno nepřekonatelné úskalí. Nikola by před takovým mužem klidně poklekla, ale subit, ponižovat, trestat JEHO… to by nedokázala. Zdeňka navíc nijak neuchvátil, byť byl v jádru dobrosrdečný, a navíc šikovný řemeslník, humanitní obory ho nezajímaly a z kultury měl nejraději kino a dost. Škoda, že jsme nemohli s Profesorem zůstat aspoň přáteli, pomyslela si Nikola. Profesor však hledal svou Paní, ne kamarádku, a ona to chápala. Přála mu, aby ji našel co nejdříve a poprvé možná tak trochu zalitovala, že v sobě nemá ani smítko dominance.
Ale byl tu ještě třetí kandidát, začala mu sama pro sebe říkat „Smíšek“. Jeho největší devízou bylo, že Nikolu uměl kdykoliv rozesmát, byl všestranně komunikativní, přiměřeně sečtělý, a navíc výborný posluchač. A když se poprvé setkali v zahradní restauraci menšího města, zjistila, že je i bezprostřední a z fleku by mohl být modelem prestižních časopisů. Muži této vzhledové kategorie Nikolu většinou přehlíželi jako inventář, takže chvíli si myslela, že Smíšek si ji vybral z absolutní nouze. Ale večer byl spontánní, konverzace plynulá, a navíc si dokázal naklonit i Zdeňka pozváním na chutnou večeři. Ten „oťukávací“ večer byl skutečně podařený.
„Možná si mě pamatuješ, jsem ta subina, co se chtěla nechat zabít.“
Hned druhý den ráno Nikola zkusila to nejabsurdnější, co ji napadlo, a napsala domině, se kterou se setkaly tehdy při společné lekci.
„Nezapomenutelná,“ přišlo obratem spolu s mrkacím smajlíkem, a ta zpráva dodala Nikole potřebnou odvahu. Domina se jmenovala vlastním jménem Jitka a brzy zjistily, že lehce dokáží najít společnou řeč. Jitka se sice trochu divila, do jaké situace se Nikola dostala, ale vcelku ráda přislíbila pomoc s rozběhem Nikoliné dominantní odbočky.
Nikola vždycky uměla mužům plnit přání a záhy zjistila, že je jedno, jestli je ten muž subík nebo dominant, ta schopnost vycítit je fungovala pořád stejně. Smíšek byl perverzní exhibicionista a Nikola ho vodila online příkazy po městě, nechávala ho fotit se v různých pozicích v ženském oblečení, dámském spodním (použitém) prádle, jednou měl z něho dokonce udělat improvizovaného motýlka pod krkem. Trvalo mu to, ale k překvapení obou to zvládl, stejně jako když si vlastním semenem smíchaným s potravinářskou barvou musel nakreslit na obličej „indiánské malování“ a skočit tak do večerky v pozdních hodinách na nákup. Naučila ho používat všechny dámské hygienické potřeby, a dokonce se podle jejích instrukcí musel po vyčůrání (samozřejmě v sedě!) utírat stejně, jako to dělají holčičky. A protože Nikola tak ráda plnila přání a Smíšek měl jedno tajné a velké, rozhodla se mu ho splnit.
„Tak necháme chlapy, ať si pokecají,“ Jitka vzala Nikolu pod paži a vedla ji do vedlejší místnosti. Zdeněk s Jitčiným dvorním subíkem zůstali u piva a obě ženy se přesunuly k počítači. Smíšek už čekal. Vždycky se chtěl cítit jako na aukci a tenhle chladnější den byl ideální. Stál na koupališti, kde dělal správce, před kamerou v předepsaném postoji. Tu online kameru si mohl pustit kdokoliv (ale šance,
že to někdo udělá takhle po sezóně byla vážně minimální). Nikola poslala Smíškovi fotku, jak sedí s Jitkou u počítače a Smíšek zavolal.
„Tak mi ho ukaž,“ Jitka mluvila na Nikolu, aby příkazy Smíšek dostával od své Paní.
„Tričko dolů, holčičko,“ Nikolin hlas byl konejšivý, jako hlas starostlivé matky a Smíšek okamžitě poslechl.
„Mmmm… to je ale pěkný kousek,“ Jitka si dávala záležet, aby slyšel každé slovo. „Ale nějak nám nevyrostly kozičky, chudince jedný...“
„No jo, ještě na tom pracujeme, možná ji pošlu na plastiku, když bude hodná. Potom už nebude mít tuhle krajkovou podprsenku své ženy tak splasknutou.“
Smíšek se postupně otáčel, svlékal se a užíval si pocity ponížení a Nikola měla pocit, že pod Jitčiným vedením se cítí i při „subení“ konečně uvolněně. Obě se smály a bavily úplně spontánně, a tak si ani jedna nevšimla, že ve dveřích pokoje stojí Zdeněk.
„Tak my asi půjdeme,“ pronesl tichým, zvláštně potemnělým hlasem.
Ženy si vyměnily kradmé pohledy a Nikola se rozloučila. Smíška přenechala na ten večer Jitce, věděla, že bude spokojený. Jitka byla vážně dobrá a na rozdíl od Nikoly jí to šlo úplně samo.
V autě bylo ticho.
„Stalo se něco?“ Nikola to napětí nemohla vydržet, ale odpovědi se nedočkala. V půjčeném bytě byla zima, za kterou atmosféra svou mrazivostí ani v nejmenším nezaostávala.
Až když leželi v posteli, Zdeněk konečně promluvil.
„Udělala jsi ze mě blbce.“
Nikola zalapala po dechu. Blbce?? Jak blbce? Plnila přání, nebo ne? Nechtěl, aby se u toho bavila? Chtěl. Bavila se? Bavila. A přesto byl za blbce? Nechápala to.
„Seděl jsem tam odložený jako poslední kus hadru a ty ses bavila!!“
Zaštípaly ji slzy v očích. Tak proč nic neřekl? To on přece drží její život ve svých rukou…
„Můžu s ním okamžitě přerušit kontakt, pro mě je důležitý jen jeden muž. Můj Pán…“ její hlásek skřípnutý smutkem žaloval do noci další úder na solar duše.
Zdeněk možná nechtěl, možná nedokázal najít další slova, tak Nikolu jen objal a usnul. Ona ještě dlouho mlčela svou bolest do noci a až pozdě nad ránem usnula taky.
Ráno mělo ještě stále daleko do obvyklé pohody, ale plnění obvyklých ranních rituálů a den, který je vtahoval do svých povinností, otupoval hroty dalšího nedorozumění a Nikola se neubránila pocitům provinilosti. Tohle byl přece kompromis pro ni a ona to pokazila. Možná její iniciativa byla až přílišná a, sebekriticky v duchu přikývla, ona se vážně v tu chvíli soustředila víc na momentální pocity subíka než na ty Pánovy. Vypadalo to, že se dostali do další slepé uličky. Jenže jestli měla Nikola nějakou dobrou vlastnost, byla to ta, že se nevzdávala. Přemýšlela a přemýšlela, obracela ten horký brambor Zdeňkových přání v hlavě ze všech stran tak dlouho, až ji nakonec napadla další varianta.
„Přemýšlela jsem,“ spustila při první vhodné chvilce. Seděli u kuchyňského stolu a kouřili, dobrá káva a voňavý štrůdl na stole rámovaly potencionální pohodu.
Zdeněk zvedl k Nikole oči.
„Chci pořád plnit přání, jak nejlíp umím, chci, abyste byl se mnou spokojený Pane, a přemýšlela jsem i nad svými limity. A pochopila jsem, že prostě nedokážu mít sex a podřizovat se někomu bez toho, aniž bych v tom měla zainvestované aspoň nějaké emoce. Bez nich mě to strašně ubíjí a je to pro mě vnitřně devastační. Potřebuji k člověku na druhé straně něco cítit, abych si nepřipadala jako kus špinavého hadru na podlahu. A tak mě napadl koncept „rodinného přítele.“
Zdeněk ožil: „A jak si to představuješ?“ a rychle dodal: „A pamatuj, že pro mě jsi nikdy nebyla žádným hadrem! Naopak, vždycky jsi měla moji úctu! To jsi doufám cítila!“
Nikola tu poznámku přešla. Neměla sílu vysvětlovat, že to prostě nefunguje tak, že ona uvnitř cítí to, co on řekne. Raději se soustředila na svůj návrh, aby se jí podařilo vysvětlit ho co možná nejpečlivěji.
„Podobně, jako když jsme hledali subíky. Vždyť možná právě teď je někde ženatý dominant, který si doma nemůže zrealizovat svoje touhy a my bychom pro něj byli skvělým východiskem – stejně jako on pro nás.“
Zdeňkovi se ta myšlenka zalíbila. Vlastně by on mohl mít taky „kamaráda“. Spolu by plánovali, co s Nikolou provedou a doplňovali by se a zároveň by ten druhý nebyl ohrožením, protože by byl přece ženatý, takže klidně může mít s Nikolou taky přátelsko-dominantní vztah.
„Vy byste měl samozřejmě vždycky poslední slovo, Pane,“ dodala ještě Nikola a Zdeněk přikývl.
Ano, takhle by to šlo, pomyslel si.
Nikola cítila uspokojení. Mohlo by to vyřešit úplně všechny třenice.
Dala si znovu inzerát a druhý den překvapeně zírala na další plnou schránku. Netušila, že tento koncept může zajímat tolik lidí a s chutí se pustila do čtení.
Po půl hodině byla celkem otrávená. Někteří vůbec nečetli, co v inzerátu stojí, někteří odpovídali už tenkrát jako „subíci“, někteří poslali hned fotku ptáka a jiní jí psali, ať „čubko okamžitě poklekneš a poprosíš o přijetí“. Svět se zbláznil, pomyslela si.
A pak narazila na skvost.
Autor toho emailu byl evidentně sečtělý. Kultivovaný projev a krátký příběh s pointou z jeho vlastního života – s nabídkou na výměnu za příběh ze života jejího. Nikola si ráda psala, rychle se chytila stylu a formy. Muž se jmenoval Richard a jejich komunikace byla jako nekonečný ping pong. Oba se sebou rychle navzájem okouzlili a Nikola potěšeně Zdeňkovy hlásila podrobnosti.
„Richard je rozvedený, ale s přítelkyní, má malého syna a rád by nás poznal.“
Drmolila i další podrobnosti, ale Zdeňkovy zůstalo v hlavě překvapivě hlavně to, že Richard se pohybuje ve vyšších kruzích, kamarádi se se známými oligarchy a rozhodně nebude mít hluboko do kapsy.
Nikola se na to první setkání docela těšila. Dohodli se na večer a noc, kdy u Richarda oba přespí. Bude to bezva, konečně se nestresovala.
„Nazdárek rodino,“ zahlaholil pohledný muž na parkovišti, kde Zdeněk nechával svoje auto. „Račte do mého kočáru, nejdřív musíme na nákup,“ šibalsky zamrkal.
Nikola se Zdeňkem se na sebe podívali. Cože, nákup?
Ale v průběhu cesty (luxusním modelem mercedesu) vyplynulo z konverzace, že Richard jednoduše koupil na setkávání, která se měla stát pravidelnými, nový byt. A že ho vlastně společně jedou vybavit, aby se tam vůbec dnes dalo spát.
Zdeněk byl spokojený. Dělalo mu dobře užívat si luxusu, na který by v životě sám asi nedosáhl, ale když se večer kochali novým hnízdečkem pro tři, nálada se mu začala zhoršovat.
Trojklanný nerv, poznal známou bolest. Ten prudce bodavý a ohlušující zánět nemohl přijít v horší dobu. Richard mu sice sehnal silné prášky od bolesti (s předpisem si zřejmě v jeho světě hlavu nelámal), ale Zdeněk zůstával vcelku pochopitelně rozmrzelý.
Nikole to bylo líto, navrhla, aby jeli domů, ale Zdeněk se na ni utrhl: „Dělej, co máš, kurvičko! Snad jsi nezapomněla, proč tu vlastně jsme!“
Richard chtěl uvolnit napětí, Nikolu přitáhl k sobě a pohladil ji. Pak jí zajel rukou do vlasů, stiskl a zatáhl za ně tak, že musela zaklonit hlavu a ukázat linii své štíhlé šíje. To majetnické gesto měla ráda. Motýlci v břiše se netrpělivě chystali na start. Když ji ale Richard začal svlékat, kouzlo okamžiku se začalo vytrácet. Duševní zmatek a starosti posledních měsíců konejšila jídlem a přibrala pěkných (kdo vymyslel v tomhle ohledu přívlastek „pěkných“, měl by se stydět) pár kil. Věděla to. Když přibírala, sice měla „ňadra dmoucí“, ale břicho taky. Richard se svým postavením a penězi určitě nesahá po oplácaných ženských po třicítce, píchlo ji v hlavě. On si však nevšímal jejího stáhnutí se do sebe, byl
hravý a brzy se mu podařilo Nikolu znovu uvolnit. Jeho prsty se roztancovaly na Nikolině těle a když se do ní vnořil celý, zasténala slastí. Silné vzrušení vypnulo její kontrolní mechanismy a Nikola začala sténat. Hlasitěji a hlasitěji. Není to vědomé, nekontroluje to, vlastně to ani sama nevnímá, takže ji překvapilo, když Richard přestal přirážet a zavrčel jí do ucha: „Proboha, nekřič tolik! Je to jen byt!“ Nejdříve jí to nedochází, co cože? Krev, která jí hučí v hlavě sice registruje zvuk, ale obsah slov ještě chvíli uniká. Richard to zopakuje a Nikole to konečně dochází.
Zrudla a ztuhla. Cítila se tak trapně, jako nikdy. I Richard vypadal rozladěně. Nakonec šli všichni tři spát na obří postel neuspokojeni a v lehké disharmonii. Když oba muži usnuli, Nikola dál zírala do tmy a přemýšlela nad tím, proč vždycky všechno nakonec pokazí. Proč tak huláká, i když nechce? A co když zase nemyslela dostatečně na svého Pána, vždyť jen seděl, díval se a bylo vidět, že mu vážně není dobře, co když… Jenže co měla udělat jiného a jinak? Otázek měla dost na zbytek noci, ale odpovědi na ně ne a ne najít.
Ráno bylo Zdeňkovi lépe, a tak je mohl Richard vzít na překvapení. Zařídil pro ně VIP vstupenky na mistrovství řecko-římského zápasu, kterému se kdysi Zdeněk aktivně věnoval. Mohlo to být hezké dopoledne, ale Nikola už to prostě tak nějak cítila v kostech. Tušila to trochu už včera, a to tušení se dnes neochvějně měnilo na jistotu. Její intuice jí přímo hulákala do ucha. Holka, je to sice krásnej a chytrej chlap, máš jeho respekt, ale smiř se s tím, že jako ženská mu „nevoníš“.
Byl to nový pocit. I když se Nikola nepovažovala za žádnou krásku, všechny muže, se kterými se kdy setkala přitahovala, vnímala to a dělalo jí to dobře. Naučila se to brát jako samozřejmost a teď jí v hlavě vířil ponížený zmatek. Dobře věděla, že ztloustla (z eufemismů se do rána vyspala) a že liga, do které Richard patří, je té její vzdálená na hony. Ta hořká pilulka se polykala ztuha, ale hluboko v sobě to Nikola chápala. Richarda přitáhl její mozek. A přitahoval ho dál, jenže její tělo ho odpuzovalo. Několikrát to zažila sama z druhé strany.
No nic, pomyslela si. Není to konec světa. Bude prostě hledat dál.
Když spolu se Zdeňkem později rozebírali tohle zážitky nabité setkání, Zdeněk jí nevěřil.
„Nikolo, neblázni. Mohl na tobě oči nechat!“
Jenže když se pak Richard dalším návrhům na schůzku sice galantně a opatrně, ale přesto jednoznačně vyhýbal, nezbylo mu než dát Nikole za pravdu. Přistihl se však přitom, že tak trochu jí to dává za vinu. Měla se víc snažit. Tenhle se líbil i jemu.
Nikola ten mlčenlivý osten výčitky vycítila, a tak se hned další den znovu ponořila do lustrování odpovědí na inzeráty. A pak ho našla. Ten jeden vzkaz v mazlivé slovenštině. Jako malá měla tetu na Slovensku a jezdívala tam na prázdniny, a tak na ni ta řeč dýchla něčím důvěrně známým. Vzkaz měl hlavu i patu, a tak se rozhodla odpovědět.
Některá zdánlivě banální rozhodnutí mají potenciál rozhodnutí osudových.
A odepsat Karolovi bylo jedno z nich.
