Hračka
Než mě Madam tentokrát přijala, musel jsem se naučit nazpaměť uctívání dam podle Protokolu. Nebylo to tak jednoduché, jak to na první pohled vypadalo. Když je člověk nervózní a navíc vzrušený, jen stěží neudělá chybu. Protokol Madam Aradie obsahoval následující pokyny k rituálu uctívání dam:
Políbit je na obě ruce, potom olíznout podpažní jamky každé dámy, polaskat prstíky na nohou, políbit jejich kundičku a potom zadeček.
Byl jsem upozorněn, že za každou chybu dostanu dvacet ran rákoskou. Přestože jsem se snažil, spletl jsem pořadí rituálu, a proto jsem byl pod dohledem ostatních dam náležitě potrestán. Bylo to ponižující, protože dámy se chichotaly a vysloveně se bavily tím, jak mě moje Paní trestá.
Poté jsem měl za úkol dámy obsluhovat jako číšník.
Musel jsem mít bílou košili, oblek a na krku motýlka. Poklopec kalhot jsem musel mít rozepnut, aby mohly dámy kontrolovat, zda mi po celou dobu stojí ocas. Nachystal jsem na talířky sýry, šunku a mandle, otevřel víno ( už vím, že dámy pijí pouze bílé suché, protože minule jsem se spletl a koupil červené a dodnes vzpomínám na pálící kopřivy na mém ocasu!) a čekal na instrukce. Když dámy popily, rozhodla Aradia, že si dnes zasoutěží ve střelbě.
Vzala pistoli na paintball a poručila mi, abych si svlékl kalhoty a vystrčil zadek.
„Dámy, tohle bude náš terč. Desítka bude jeho řiť! Každá bude střílet třikrát. V dalším kole bude terčem jeho stojící ocas. Otrok se postaví pěkně zboku, nahoní si ho a my se budeme do něj trefovat! A ve třetím kole budou terčem jeho koule. Co tomu říkáte?“ Dámy zatleskaly nadšením.
Mimoděk jsem si pomyslel, že soutěž nebude tak hrozná, jak se zdá, protože žádná z dam nejspíš neumí dobře mířit. Která z nich by se mi trefila do ocasu?
A do zadku to přece nemůže bolet o nic víc, než výprask rákoskou. Jakoby Aradia věděla, co se mi právě honí hlavou, přistoupila ke mně a upřeně se mi podívala do očí.
„Jsem vojenská dcerka, víš? A s tátou jsem odmalička chodila na střelnici. A umím střílet dost dobře. To mi věř!“
Měla pravdu. Soutěž nejenže vyhrála, ale můj ocas a koule pěkně zdevastovala. Bylo vidět, že se tím nesmírně baví. Když se dámy dostatečně vydováděly, Aradia navrhla, že si zahrají karty.
Karty? Nechápal jsem. Konečně budu mít tedy klid? Sláva! Budu jen dolévat víno a zapalovat dámám cigarety. To zvládnu!
Jenže její karty byly speciální. Na každé kartě byl obrázek s výjevem nějaké sadomasochistické praktiky. Každá dáma si měla vytáhnout osm karet a jednu po druhé potom otočit obrázkem nahoru, aby ho viděly i ostatní dámy a podle toho, jaký výjev byl na té které kartě zobrazen, ho provést.
Navíc měla Aradia i kostky. Takže když byl na kartě například výjev s výpraskem, dáma k tomu ještě hodila kostkou a podle toho, jaké číslo padlo, tolik ran jsem si vysloužil. Byla to krutá hra. Obzvláště proto, že na kartách se to výjevy s výpraskem nejrůznějšími pomůckami jen hemžilo.
A nejen výprasky. Všechny úkoly byly velice ponižující. Měl jsem pít Krev Páně, tedy Paní, což byla moč dam. Olizovat jim prstíky na nohou. Leštit jazykem jejich podpatky. Dělat jim stoleček. Zkrátka plnit spoustu nesnadných a ponižujících úkolů.
Mezitím mi Madam poručila, abych sám sobě prováděl průběžně otrocké orgasmy. Když mi to nešlo dostatečně rychle, pěkně mě vytahala za koule. Vyhonit ocas jsem si mohl až za odměnu, až když byly všechny dámy dostatečně spokojené a vydováděné.
Byla to těžká služba být hračkou tolika dam. Nechat se jimi ponižovat a stále dokola trestat. Nejvíce jsem se bál toho, že mě dámy nenechají vystříkat a že mi Aradia nasadí pás cudnosti a pošle mě domů.
Tohle už udělala několikrát a já si potom týden nemohl honit ocas. Bylo to hrozné. Nadrženého mě poslala domů a bavila se tím, že týden nosila klíček od pásu cudnosti na zlatém řetízku.
A když jsem marně žadonil, abych se mohl dostavit a můj ocas byl propuštěn, jen se mi zle vysmála. Moje Paní dokáže být pěkně zlomyslná. A proto musím vyšlapovat. Jsem přece její hračka.
A hračka, která omrzí, se většinou vyhodí. A to bych opravdu nechtěl.
