Maska: zpověď latexového otroka
A zase mi přišla zpráva: „Dostav se na lekci! Je pro tebe připraven úkol!“
V tichu přerušeném jen strohými příkazy a vrzáním gumy se oblékám. Stojím před zrcadlem. Pohled na anonymně cizí hlavu v černé masce mě zbavuje identity, pocitu zodpovědnosti a vlastní vůle. Pomáhám utěsnit rukávy kombinézy.
Dva kroužky kůže kolem očí a jeden kolem úst zbývají z mého původního já. Vše je skryto v černém, neprodyšném, mokrém světě. Navenek matná místy od bílého prášku špinavá guma. Uvnitř teplo a nahota, moje vlastní nahota, pocit očekávání, napětí a vzrušení.
„Základní postoj!“
Roztahuji nohy a dávám ruce za záda. Dívám se před sebe na svůj zrcadlový obraz. Ona stojí vedle mne. V rozkroku cítím dlaň. Nesmím se pohnout.
„Budeš se dusit.“„Ano paní.“
Odpovídám klidně a vyrovnaně, snad s trochou očekávání v hlase. Jsem v transu, který pochopí jen ten, kdo ho sám prožil. Snažím se neuhnout pohledem. Vím, že je téměř nahá, její tělo svírá černý korzet. Pokušení pohlédnout do úžlabiny ňader je velké.
„Splníšúkol, který se týká mé komtesy. A pokud obstojíš, budeš odměněn. Pak vyzkoušíme novou metodu výcviku. Vyzkoušíme si, kam až je možné dojít.“
Usmála se.
„Ale to vlastně nové není. Snad jenom to, že tentokrát nahlédneme až za hranici, do jiného světa. Ty nahlédneš. Odběr spermatu zatím není na programu. Rozumíš, co to znamená?“
„Ano paní.“
„Co to znamená?“
„Nesmím ejakulovat. Pokud nesplním příkaz, nedostanu vzduch.“
„Ano správně. Trochu ti to usnadníme a nebudeme to přehánět se stimulací. Zůstaneme jen u základní kontroly pohlavních orgánů a stavu vzrušení. Nemusíš se ale bát o svou rozkoš. Dovolím ti a také očekávám dostatečně silný výron semene při závěrečném pokusu.“
„Masku!“
Ani se neohlédla k té, které příkaz patřil. Přichází dveřmi. Neznám ji. Ani dnes, ani nikdy dříve jsem ji neviděl. Tedy vlastně, myslím si to. Je v černé latexové kombinéze a její obličej je jen šedá plynová maska, dvě krátké hadice, dva malé skleněné průzory. Ona, ona člověk to jsou jen oči za kruhovými skly.
Nic víc. Stejně jako já.
Komtesa zvedla jednoramennou chobotnici. Černou hlavou té chobotnice jsem se za okamžik měl stát. Cinkáníšroubení spojených hadic. Poslušně roztahuji masku a uzavírám se do ní. Vůně těžkého vzduchu. Rezonuje, jak proudí záhyby od vzdáleného konce.
Komtesa rozepíná rozkrok mé kombinézy a beze slova tiskne konec hadice k mému penisu. Jsem uzavřený v černém kondomu latexových slipů.
Až ze mne vytryskne bílá tekutina, zůstane uvnitř. Stejně jako pot, ve kterém se koupu. Jsem dokonale oddělený od okolí.
Nemohu dýchat. Je to jen zkouška těsnosti masky. Vím to. Nehýbám se. Nevím jak dlouho, nesmím se pohnout, maska se mi přisává na obličej.
„V pořádku. Půjde na křeslo.“
Pouta mi spojují ruce za zády. Usedám, opatrně si lehám a roztahuji nohy. Poutají mě. Cítím, jak se zařezávají lana. Pánev je pevně spojená s křeslem, nebudu moci uhnout jejich dotekům. Nohy přivazují k podpěrám masivní řemeny. Ruce jsou uvězněny pouty a vahou mého vlastního těla.
Jsem připojený k dýchacímu přístroji. Měch se zvedá a vyprazdňuje při každém nádechu. Dýchám klidně a pravidelně. Soustava je vyvážená. Spotřebuji přesně tolik vzduchu, kolik stačí měch nasát, když vydechuji. Přesto cítím ten zásadní a zvláštní rozdíl mezi tím co je venku a co uvnitř mé masky. Vnímám uzavřenost svého světa. S tím vnějším je spojený jen spletí hadic s řadou překážek a úzkých míst, která se mohou tak snadno uzavřít. Vnímám, jak jsem závislý. Závislý především na rukou, které se mě budou dotýkat, které mne budou mučit i vzrušovat, před kterými neutajím své vyvrcholení, protože napnutá guma a přelévající se jezírko spermatu jim nemůže uniknout. Nejsem tu poprvé, znám jejich hru.
„Chceš si to zkusit?“
„Ano.“
Odpověď je tlumená maskou.
„Dobře, ale připoj se také k dýchacímu přístroji.“
Vzrušuje mě pohled na ni. Je nade mnou skloněná. Vzrušuje mě. Má svůj vlastní přístroj, stejný jako já. Dýchá tak jako já…
Nic není krásnějšího než ona, takhle blízko. Dívá se mi do očí. Cítím její ruku. Nesmím. Nemohu uniknout. Nesmím. Dýchám a narážím do prázdnoty uzavřeného vaku. Sténám. Pochopí, že jsem na samém okraji? Dovolí mi oddych? Nemohu uniknout. Nesmím. Dusím se. Nesmím. Nesmím. Sténám. Dusím se. Dusím se.
Dýchací přístroj je důmyslně nemilosrdný mučící nástroj. Přívod vzduchu je dávno uvolněn. Vzduch ale proudí do měchu, zoufale, beznadějně pomalu. Teď není vůbec nic. Všechno úsilí dávám do jednoduchého příkazu. Nenadechnout se. Čekám, až bude vak plný a pak ho vysávám. Rychle, je to tak málo. Tak strašně málo. To není hra, kdy mohu skončit, sejmout masku, uvolnit se. Pouta jsou pevná. Není nouzový signál. Dusím se. Bylo by to tak snadné, stačil by jeden pohyb její ruky a byl bych osvobozen z masky. Není slitování.
Zvládnu to? Nemohu utéct. Panika je zastavena pouty. Nejsou než pochyby, strach, panika, nekonečně dlouhé soustředění sil. Konečně se uklidňuji. Vnímám, jak se mě dotýkají, slyším jejich hlasy. Jsem spoutaný. Uvědomuji si, že paní se tváří pobaveně. Je mi jasné, že to budou zkoušet znovu. Za chvíli. Jak dlouhá bude? Jak daleko chtějí dojít? Role byly vyměněny.
Moje trýznitelka teď leží na křesle přede mnou. Dýchací vak se zdvihá, nohy jsou roztažené do širokého, odhalujícího V. Je stále ukrytá uvnitř latexového obleku, ale je tak lehké a lákavé otevřít kombinézu přímo uprostřed rozkroku. Jak ponižující a zároveň vzrušující poloha. Otevírá se, nabízí mi své tělesné otvory, jako by byla stvořena pro to, abych do ní vnikl. Je to jen pár okamžiků, kdy jsem ve svých myšlenkách překročil hranice a zapomněl na to, čím jsem.
Přísný hlas ukončil mé sny.
„Tvým úkolem je uspokojit moji komtesu. Samozřejmě nejsi hoden, abys s ní souložil. Smíš se jí jen dotýkat a ona za to pro tebe bude dýchat.“
„Ano paní.“
„Rukavice.“
Navlékám si chirurgické rukavice na své černé gumové ruce. Můj dýchací vak je spojen s výstupem její masky. Otevírám rozkrok a dívám se na kousek nahého těla. Gel, moře lesklého průhledného gelu rozlévám na její pohlaví. Chvěje se. Přikládám dlaň a snažím se rychle zahřát studenou tekutinu. Jsem něžný a opatrný. Zkoumám jejíštěrbinu a hledám místo, kde se zanořím dovnitř. Její dech se zrychluje. Její vak se pohybuje nahoru a dolů. Můj čas je omezený. Cítím, jak prázdný je vzduch, který do mne proudí z jejích plic. Je teplý a vlhký, ale kyslíku v něm pro mne mnoho nezbývá. I já dýchám prudce. Nezrychluji pohyby uvnitř jejího těla. Stále hledám. Je otevřená, vytéká z ní pramínek, který zůstává na mých prstech. Za okamžik možná ztratím vědomí. Ale mám úkol. Nesmím spěchat.
Nesmím přestat. Pokračuji, jsem tu proto, abych ucítil, jak sevře mé prsty. Půjde mi naproti, bude to vlna, která projede jejím tělem, bude to okamžik, kdy pro ni nebude nic jiného. Uvnitř kokonu se vznáším. Nafouknuté stěny mě oddělují od tvrdé podlahy a obklopují mě ze všech stran. Jsem zase spoutaný.
Rozkročená postava se přibližuje k mé masce. Komtesa položila své tělo na mne. Pohupuje se na mém pružném vězení. Mám ji přímo před sebou. Latexový oblek je stále otevřený. Kousek nahého těla je lesklý, pramínek potu vytéká a potřísní moji hadici.
„Líbí se ti?“
„Ano paní.“
„Můžeš k ní. Můžeš ji ochutnat.“
Tělo, které na mě leží, se posunuje blíž. Černá guma se široce rozevírá, dívám se. Jen pár centimetrů a guma a sklo mě dělí od jejího pozadí, od úžlabiny rozkroku. Hadice stočená pod tělem komtesy se obloukem vrací a končí v ruce paní. Koncovka se vznáší blízko nahého těla. Pomalu ji posunuje, je nad análním otvorem, zastavuje se, napjatě čekám. Pak ještě jeden pohyb a přisávám se ke vstupu do pochvy.
Dusím se tak jako dnes již několikrát. Jenom tentokrát chybí dýchací vak a moje úsilí získat vzduch tiskne hadici přímo k nahému tělu. Na okamžik mne nechá dýchat. A pak znovu. Jsem spojen s otvorem, nad kterým hra začala. Cítím ruku, která pronikla dovnitř kokonu. Dotýká se mě. Nesmím, ještě nesmím.
Dívám se na postavu, která se nade mnou tyčí. Mohu si prohlížet křivky ňader, jsou odsud zespodu mnohem výraznější. Ale mě přitahuje rozkrok ženy. Několik pásků gumy připevňuje k jejímu pohlaví lasturu z průhledného plastu. K ní vede hadice mé masky. Vzduch proudí dovnitř tenkou hadičkou z červené gumy. Je výrazně prohnutá nahoru a podtrhuje bizarnost nástroje, který posílá vůni jejího těla do mé masky. Nevnímám čas. Snad jsou to minuty.
„Máš právo na svoji odměnu. Prosím.“
Ten vlídný příkaz patřil komtese. Klečí rozkročená, tak abych se mohl dívat zblízka mezi její nohy. Proud zlaté tekutiny vytéká nejprve pomalu. Několik malých výstřiků, pak mohutný proud, vzápětí přerušený sevřením těla. Je to snad divadlo, které přede mnou předvádí? Znovu se uvolňuje. Vyprazdňuje se do mé dýchací hadice. Tekutina uzavírá oblouk, který leží někde na zemi vedle kokonu. Chraplavý zvuk. Vzduch, který vdechuji, se prodírá hladinou. Paní klečí vedle mě, komtesa stojí rozkročená nad kokonem.
„Půjdeme blíž.“
Paní zvedá hadici a podává ji do nastavených rukou. Je to ještě daleko. Hadice je dlouhá a mnohokrát stočená.
„Půjdeme blíž.“
Opakuje klidným hlasem. Je v něm něco krutého. Nevím, tohle neznám, bojím se, dýchám, ale možná bych raději zadržel dech. Bojím se a ona to ví. A přesto to udělá. To je to kruté v jejím hlase.
„Půjdeme blíž.“
Zvedají a narovnávají hadici a pečlivě střeží, aby ani kapka neodešla nesprávným směrem. Jsem připoutaný k lavici. Nemám možnost ani toho nejmenšího pohybu. Před chvílí jsem si vyměnil masku. Vedou ze mě dvě hadice. Jednou se nadechuji a druhou odchází vzduch do měchu. Napíná se a pak vypouští přebytečný vzduch.
Jsou úplně nahé. Obě jsou úplně nahé.
Obě mají plynovou masku, která z nich dělá pro mě neuvěřitelně vzrušující bytosti. Hadice se dotýkají jejich ňader. Mezi prsy vidím zlatý přívěsek na řetízku. Ano i to mě vzrušuje. Jako by byly ještě víc nahé, jako by chtěly ukázat na své tělo.
„Půjdeš až za hranici možného.“
Moje hlava je mezi stehny stojící komtesy. Paní na mě usedla tak, že se můj penis černý v latexu uzavřený penis dotýká jejího břicha.
Slyším cvaknutí. Cítím, jak mě paní rukou přitiskla k sobě. Její ruka se nehýbá, jenom prst je položený na špičce penisu.
Dýchám. Poprvé, podruhé. Nic mě neomezuje, ale přeci. Hledám. Jako bych se snažil najít hladinu v hluboké studni. Hledám kyslík, který mizí. Dýchám plyn, který mě nutí usilovněji dýchat. Je to jiné, než když mě mučily. Je to stokrát intenzivnější, stokrát rychleji nastupuje panika, ale také podivné vzrušení, vzrušení, kterému nejde odolat.
Já vím, že jsem úchyl. Ale i když se dívám na filmy, ve kterých se lidi navzájem mučí, nebaví mě druhé týrat v práci, šikanovat je ničit jim jejich život.
Asi občas někomu ubližuji, ale ne úmyslně a pro radost.
Nejsem kladný hrdina, líbí se mi guma, plynové masky, regulované dýchání a spoutané dívky. Nikomu to nevnucuji, nikomu to nedobrovolně nedělám, nejsem na to hrdý, ale stejně s tím nic nenadělám.
