Nástup do vězení
„Zítra v 11 hodin nastoupíš k výkonu trestu. Dole se svlékneš a budeš čekat s rukama za hlavou, až si pro tebe dozorkyně přijde!“ zněly instrukce.
Když jsem dorazil na místo, raději jsem uposlechl a svlékl se do naha.
Čekal jsem značnou chvíli.
Konečně přišla žena jen v černé gumové zástěře. Pod ní neměla vůbec nic.
„To začíná zajímavě,“ usmál jsem se, abych odlehčil situaci.
„Drž hubu! Do koupelny!“ zavelela dozorkyně.
Raději jsem poslechl. Byla fakt ostrá.
„Ohnout přes hajzl! Dělej!“ řekla a do nádoby na klystýr napustila vlažnou vodu.
Hadičku mi zasunula do zadku a beze slova čekala, až všechna voda nateče do mých útrob.
Když byla hotová, poručila mi: „Dvacet dřepů! A ten čurák se bude dotýkat podlahy, když budeš dole!“
Začal jsem tedy cvičit.
„Rychleji! Víc k zemi! Neflákej to!“ křičela na mě dozorkyně.
Když jsem docvičil, dovolila mě vyprázdnit se.
Jenže mě nepustila. Klystýry byly celkem tři. Nakonec uznala, že už jsem vyčištěn a za ocas mě odvedla do ordinace k vězeňské lékařce.
Lékařka byla snad ještě ostřejší než dozorkyně.
„Dobrý den. Hlásím se k výkonu trestu,“ řekl jsem slušně.
„Ksichtem ke zdi! Rukama se opřeš o zeď a roztáhneš nohy“, zařvala na mě lékařka.
Raději jsem poslechl.
Prohmatala mi koule a na bradavky nasadila skřipce. Potom si prohlédla můj zadek.
„Sto ran rákoskou! Pak pověsit na anální hák a probrat pořádně bradavky!“ zazněl její strohý verdikt.
Dozorkyně mě opět za ocas odvedla k posteli.
Na ruce mi nasadila okovy a ty připevnila na rám postele.
Stál jsem na špičkách s rukama nad hlavou.
Sto ran bylo opravdu hodně. Řval jsem, ale nebylo mi to nic platné.
Střídaly se na mě. Zacházely se mnou jako s kusem dobytka.
Když skončily, lékařka mi vrazila do zadku anální hák a ten přivázala opět k hornímu rámu postele.
Tortura bradavek byla stejně tvrdá a nekompromisní jako výprask. Skřipce střídala za silnější, nakonec mi na bradavky nasadila elektriku.
Jak dlouho mě takto mučily, nevím.
Když mě konečně odvázaly, poručila mi dozorkyně:
„A teď dvacet kliků! A ocasem se budeš dotýkat podlahy. Jako když šukáš!“ poručila.
Cvičil jsem jako o život.
„A teď konečně prohlídka!“ řekla spokojeně lékařka, když viděla, jak jsem vyřízenej.
Vlezl jsem si na křeslo a lékařka si nasadila rukavice.
„Obě ruce ti narvu do tý tvý chlípný prdele, dobytku,“ řekla a jak řekla, tak udělala.
„Podívej, jak mu stojí péro,“ smála se a dozorkyně mě začala leštit žalud.
Bylo to děsné. Měl jsem pocit, že se pochčiju. Nepochcal jsem se. Ale vystříkal. Potupně. Poníženě. Odporně.
„Sprcha a pak do cely,“ řekla lékařka, jako by se nechumelilo.
„Jdeme!“ křikla na mě dozorkyně a za ocas mě odvedla zpět do koupelny.
Cítil jsem se zneužitý, potupený a zničený.
Do cely se mi nechtělo.
Jenže trest je trest!
