Planeta Ltex
Ztroskotal jsem na neznámé planetě.
Jediným mým přáním bylo, aby tu byl život.
Potácel jsem se nehostinným pohořím a prosil Boha, abych narazil na kohokoliv, kdo mi pomůže z téhle šlamastiky.
Najednou jsem v dálce uviděl podivný útvar.
Při troše fantazie by se dalo říct, že to je nějaký příbytek.
Možná dokonce lidský příbytek.
Tak strašně jsem si to přál.
Že bych přece jen měl to štěstí a našel život podobný tomu pozemskému?
Nejspíš už blouzním žízní a vyčerpáním.
Poslední, co jsem spatřil, než jsem ztratil vědomí, byla jakási černá postava s plynovou maskou na hlavě.
„Vstávat!“ uslyšel jsem, když jsem znovu nabyl vědomí.
Otevřel jsem oči.
Nade mnou se skláněly dvě postavy v latexových kombinézách a kuklami na hlavě.
Nevypadaly jako mimozemšťané.
Vypadaly, řekl bych, skoro jako lidé.
Až na ty podivné obleky.
„Kdo jste? A kde to jsem?“ zeptal jsem se.
Nečekal jsem, že mi budou rozumět.
„Jste na planetě Ltex,“ dostalo se mi odpovědi.
„Ltex? O takové planetě jsem nikdy neslyšel. A jak to, že mi rozumíte?“ nechápal jsem.
„Umíme dešifrovat všechny pozemské jazyky. Jsme na mnohem vyšší mentální úrovni, než vy Pozemšťané,“ odvětila jedna z bytostí.
„Tak vy víte, že jsem ze Země? To jsem opravdu rád. Myslíte, že byste mi mohli pomoci dostat se zpět?“
Uslyšel jsem cosi jako smích.
Nechápal jsem.
„Z planety Ltex se nikdy nikdo nevrátil. Nemůžeme riskovat prozrazení naší komunity.“
„Komunity?“
„Před lety naše ženská elita opustila Zemi, protože se distancujeme od způsobu života, jaký na Zemi vedete.“
„Ženská elita? To jste tady jen samé ženy?“ nechápal jsem.
„Vládnoucí třídou jsou tu ženy.“ „A muži?“
„Mužů tu máme několik desítek. V podstatě jsou to všechno bývalí kosmonauti, kteří stejně jako ty, tady ztroskotali. To jsou naši latexoví otroci. K ničemu jinému se totiž nehodíte. Jen nám sloužit.“
„Cože?“
„Dost řečí! Už ses dozvěděl dost, abys pochopil, že nemáš na vybranou! Teď se svlékneš, oblékneš si latexový catsuit a kuklu, uděláme vstupní prohlídku a potom uvidíme, co s tebou.“
Nedůvěřivě jsem se oblékal do latexového catsuitu.
Musím říct, že to nebylo nepříjemné.
Latex obepjal mé tělo jako druhá kůže a dokonce jsem pocítil určitý pocit vzrušení tímto materiálem.
Sotva jsem si nasadil kuklu, dámy mi na ruce navlékly jakési latexové balonky, podobné rukavicím, ale bez prstů.
„To jsou bondážní rukavice. Teď si vlezeš do podtlakového bondážního lehátka a my vyzkoušíme, jak ti fungují plíce,“ řekla jedna z dam.
Nezbývalo, než poslechnout.
Lehátko těsně obepjalo mé tělo a já byl vydán napospas latexovým mrchám.
Nejprve se mě začaly chlípně dotýkat přes vrstvy latexu.
Bránil jsem se, aby se mi nepostavil.
Po chvíli mi jedna z dam nasadila přes kuklu na hlavu plynovou masku.
Bojoval jsem o dech.
Jak jsem se snažil nadechnout, ucítil jsem cosi jako čpavek.
„To je poppers, broučku! Uvidíme, jak umíš ovládat své vzrušení. A teď se pořádně nadechni!“, řekla jedna z dam a uzavřela dýchací hadici. Druhá dáma si lehla na lehátko a já cítil její tělo na svém.
Bojoval jsem s dechem a se vzrušením, omámen poppersem.
„Hezky se nám rozdýcháš. Výdech! A znovu ubereme kyslík!“ bavila se svoji hrou latexová mrcha.
Vlastně ani nevím, zda to bylo pro mě mučení, anebo rozkoš.
Když si dostatečně vyhrály, starší dáma rozepnula lehátko a poručila mi vylézt.
„To bylo jen na rozdýchání. Teď vyzkoušíme dýchací masky!“ zavelela.
Než jsem stačil cokoliv říct, spoutala mě na židli a na hlavu mi nasadila masku, která neměla žádný otvor.
Dýchalo se jen tenkou hadičkou.
Opět jsem ucítil omamný pach poppersu a zatočila se mi hlava.
Jedna dáma mě přidušovala a druhá si hrála s mým ocasem.
To se nedalo vydržet.
Přes veškerou snahu udržet svůj ocas v klidu jsem se při dalším přidušení a další dávce poppersu vystříkal.
„Vždyť říkám, že všichni chlapi jsou jen samečci. Nic víc,“ zasmála se ta mladší.
„Vstávat! Teď nám hezky ošetříš kombinézy silikonovým olejem a potom si poležíš v kokonu. Nehodíš se na nic jiného, než na to, abys byl naším pokusným králíčkem. A naším otrokem!“
Nezbývalo mi, než poslechnout.
Vkleče jsem dámám ošetřil kombinézy a potom ta starší zavelela, abych roztáhl nafukovací latexový kokon.
Zabalily mě do něj a nafoukly ho.
jediný malý otvor byl na hlavu a na mé genitálie.
Ovšem i otvor na hlavu mi zakryly jakousi nafukovací deprivační kuklou, kterou mi nasadily na hlavu ještě před tím, než mě uzavřely v latexovém vězení, takže jsem skoro nic neviděl.
O tom, že jsem opět bojoval o přísun kyslíku ani nemluvě.
„Pokus číslo dvě s lidským samcem!“ oznámila nahlas mladší žena.
Cosi latexového mi nasadily na penis.
Pulsovalo to.
Jedna z žen mi dávala do kukly opět notnou dávku poppersu, přičemž mě přidušovala a druhá obsluhovala dojičku.
Jak ponižující.
„Tak se nám ukaž, samečku! Uděláme další odběr! Spermatu není nikdy dost!“ smály se obě.
Prostě to nešlo vydržet.
Dámy se opravdu bavily.
Nevím, jak dlouho to vše trvalo.
Nakonec mě přece jen vypustily z kokonu ven.
Doufal jsem, že mě nechají aspoň chvíli odpočinout.
Mýlil jsem se.
Spoutaly mi ruce a nohy do řetězů a odvedly mě uklízet koupelny.
Mladší dáma nade mnou stála s bičem v ruce a celý zbytek dne mě drezúrovala.
Večer mě odvedla do odlehlé místnosti, ve které bylo několik klecí.
Do jedné z nich mě zavřela.
Byla těsná, sotva jsem se do ní vešel.
„Tohle bude od nynějška tvá ložnice. Za chvíli ti přivedeme spolubydlící! Jen, co si splní svoje denní povinnosti! Zítra dostaneš k podpisu otrockou smlouvu a tvůj denní rozvrh,“ řekla suše věznitelka.
„A co jídlo? Od rána jsem nic nejedl!“ namítl jsem.
„Jídlo si musíš zasloužit! Zatím sis jen užíval! Nárok na jídlo máš až po práci! Dnes se můžeš najíst tak maximálně vlastního spermatu! Tedy pokud ti nějaké ještě zbylo,“ zasmála se latexová mrcha a zavřela dveře cely.
Najednou jsem propadl panice.
Už nikdy se odtud nedostanu!
Navždy zůstanu otrokem těchhle latexových mrch!
Co mě čeká za život? „Pomóoc! Pomóóc!“ zařval jsem, přestože jsem věděl, že mi nikdo nepomůže.
„Co blbneš, Honzo? Vstávej! Něco zlého se ti zdálo! Volal jsi ze spaní o pomoc. Tak vstávej!“ uslyšel jsem hlas manželky.
Procitl jsem a na chvíli nechápal, kde to jsem.
Takže to všechno byl jen sen?
Tak šíleně živý sen? Zaplaťpánbůh!
Anebo .... škoda?
