Trest za hospodské kecy
Námět: Výpraskový otrok
Jsem zaměstnancem firmy, jejíž šéfová je šarmantní dominantní dáma. Díky jejím organizačním schopnostem je firma velice úspěšná. Svých zaměstnanců si váží a proto můj plat je hodně nadprůměrný.
Po práci se jednou týdně scházím s kamarády na pivu v místní hospodě.
Tam probíráme politiku, sport a samozřejmě i ženský. Určitě to znáte. Stavíme vládu, radíme národnímu manšaftu a šukáme ženský na všechny možné i nemožné způsoby.
Jednoho rána si mě šéfová pozvala na kobereček. Nechápal jsem proč. Svoji práci vykonávám svědomitě.
„Tak vy jste se mnou šukal na všechny možné způsoby, až jsem řvala blahem?“ zeptala se mě přísně.
Zrudnul jsem.
„Prosím? Nerozumím,“ koktal jsem.
„No prý jste se chlubil v hospodě!“
„To ne, to bych si nedovolil.“
„A ještě mi budete lhát? Tak prý to mám ráda do zadku, co?“ podívala se na mě přísně.
„To je nějaký omyl. Já bych přece nikdy…“
Přistoupila ke mně blíž a chytila mě za kravatu.
„Tak poslouchej, ty hajzle!“ řekla a pustila diktafon.
„Ta má ráda cucat kozy a pak ji tvrdě šukat na střídačku do kundy a do zadku. A řve u toho, že se barák třese,“ slyšel jsem svůj hlas z diktafonu.
„No? Co mi řekneš teď? Hostinská je moje dobrá kamarádka a vše si nahrála.“
„Ježíši, paní šéfová, to jsou jen takové hospodské kecy. To samozřejmě nikdo nebere vážně.“
„Ne? A co kdyby se to doneslo mému manželovi? Myslíš, že by se tomu taky zasmál?“
„To asi ne,“ blekotal jsem jako malý kluk.
„Takže, jak to vyřešíme? Výpovědí? Co? Vždycky se najde důvod k okamžitému rozvázání pracovního poměru, že? Já se lháři odmítám spolupracovat!“
„To ne, prosím. Radši mě seřežte jako malýho kluka, ale nevyhazujte mě,“ prosil jsem.
Šéfové zajiskřilo v očích.
„Výborný nápad! Takže se svlíkni! Hned! A donaha!“
Poslechl jsem.
„Zahrajeme si takovou hru. Hodíš kostkou a jaké číslo padne, podle toho vyberu trestnou pomůcku. Jednička je ruka, dvojka plácačka, trojka bičík, čtyřka důtky, pětka vařečka a šestka rákoska.“
Hodil jsem tedy kostkou.
Padla šestka.
Jsem to ale smolař!
„Lehnout na gauč!“ zavelela šéfová.
Raději jsem poslechl.
Rány dopadaly na moji zadnici a já nestačil počítat.
Když se na mně vyřádila, řekla:
„Tak a teď tě ošukám!“
Tak po tom jsem celé roky toužil.
Okamžitě se mi postavil. Bolest, nebolest!
Vstal jsem a natáhl ruce, abych ji objal.
Jenže ona mě chytila za vlasy a sykla:
„Nikdo ti nedovolil vstávat! Kleknout!“
Klekl jsem si, nechápaje, co chce dělat.
„Na všechny čtyři!“ zavelela znovu.
Sotva jsem se nadál, cosi mi vrazila do zadku.
Kde vzala připínací penis, to jsem opravdu nechápal.
Šukala mě zezadu jako nadrženou děvku a rukou mě přitom držela za koule.
Řval jsem jako tur.
Když skončila, poručila mi, abych si ho vyhonil do dlaně a sperma po sobě slízal.
„A ještě jednou se něco podobného dozvím. A vše si zopakujeme. Ale mnohem intenzivněji!“ řekla.
„Rozumím, madam! Už si dám pozor na hloupý kecy. Jsem idiot! Velice si vás vážím a tohle si opravdu nezasloužíte! Jsem vedle vás jen nula! Otrocká nula!“ uklouzlo mi.
Ani jsem netušil, že se to brzy stane skutečností.
