Beseda se studenty Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy
Dne 1. dubna 2009 jsme se já a moje komtesa Mona sešly se studenty Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, kde jsem byla pozvána k přednášce na téma „Sexuální deviace-sadomasochismus“.
Protože jsem měla celkem volnou ruku, co se týče tématu, poupravila jsem trochu téma přednášky na „Sadomasochismus - hranice mezi kreativitou v sexu a sexuální deviací“ a vyzvala studenty k diskuzi.
Nejprve jsme se společně zabývali vysvětlením definice pojmu „sexuální deviace“ a otázkou, kdo určuje, co je v sexu normální a co už deviantní. Shodli jsme se, že za sexuální deviaci můžeme považovat zcestné zaměření pohlavní aktivity vedoucí k preferování nevhodných sexuálních objektů nebo části objektu (fetišismus), anebo takových sexuálních aktivit, které jsou v rozporu se společenskou smlouvou, tak jak o ní hovoří Foulcault - tedy v rozporu s právními, morálními či etickými pravidly společnosti. O tom, co je v dané společnosti považováno za normální a co už za deviantní tedy rozhoduje společnost a kultura, ve které právě žijeme.
Další otázkou, která byla nastolena, byla ta, jak studenti definují sadomasochismus. Překvapilo mě, že si správně uvědomují podstatu sadomasochismu, tedy to, že nejde ve většině případů až tak o vzrušení působením a přijímáním bolesti, ale právě ovládnutím, převzetím dominantní role Paní nad otrokem, nadvládou a psychickou manipulací s ním.
Dále jsme si vysvětlili podstatu mezinárodního symbolu BDSM - a jejich tří polí znamenající safe, sane, consensual. Jeden student se mě zeptal, že když si člověk přeje být rozřezán jako oběť a druhý - sadista, mu vyhoví, protože ho tato představa také vzrušuje, zda je i to konsensuální sex. Připomněla jsem mu, že dohoda partnerů je pouze jednou podmínkou BDSM sessions a že musí všechna tři pole BDSM znaku brát v souvislosti. Bezpečně, s rozumem a po dohodě s partnerem. Studenty dál zajímalo především, jak funguje BDSM sex v partnerských a manželských vztazích a v reálném každodenním soužití manželů s dětmi, tedy vztah 24/7.
Po přednášce následovala diskuze, kdy mě překvapilo množství velice rozumně položených otázek studenty, např. zda je možné vůbec dlouhodobě fungovat v milostném vztahu s partnerkou, která není stejného zaměření (vanilla partner), zda se dá BDSM „naučit“, jaké je procento, podle mých zkušeností, BDSM orientovaných mužů a žen v naší populaci ( na tuto otázku se dá stěží odpovědět, protože ve většině případů nikdo v případné dotazníkové metodě nezatrhne políčko „jsem masochista, fetišista, apod.“, ale já osobně se domnívám, že každý člověk má ve své fantazii alespoň občas si vyzkoušet něco z netradičních sexuálních praktik a záleží na jeho odvaze navrhnout to partnerovi a na odvaze to vyzkoušet), dále se ptali na otázku „coming outu“, na otázku, jací lidé navštěvují dominy (shodli jsme se na tom, že většinou dominy navštěvují lidé s vysokoškolským vzděláním a lidé, kteří jsou ve svých profesích tvůrčí anebo zastávají náročné stresující vedoucí funkce, což je logické, protože vzdělaní a kreativní lidé BDSM session berou jako způsob kompenzace jejich role ve společnosti, kreativní lidé mají fantazii), ale i na otázku, do jaké míry jsou navrhované scénáře otroky pouhou fantazií a nakolik jsou schopny své fantazie ve skutečnosti zrealizovat. Uznala jsem, že se často stává, že pokud se pustíme do realizace fantazie otroka, často se stane, že zvládne zrealizovat jen určité procento svých fantazií. Např. jeden otrok, který chtěl být v zajetí domin týden, být vyslýchán, týrán, nakonec pobyt vzdal po třech hodinách. Často se také stává, že po ejakulaci jdou všechny fantazie stranou a nelze dále v BDSM session pokračovat.
Studenty také zajímalo, co probíhá hlavou každému masochistovi před tím, než se objedná na lekci k domině, zrealizuje si svoji fantazii a jaké má pocity po lekci. Sdělila jsem jim, že jsem u svých otroků vysledovala v podstatě 4 fáze, které se neustále střídají. První fáze je fáze puzení. Člověk se přestává soustředit na práci, je podrážděný, cítí, že mu něco chybí. Normální sex ho už neuspokojuje anebo se uspokojí pouze tím, že zavře oči a myslí při sexu na možnou BDSM session. Má výkyvy nálad, někdy i deprese. Bere telefon, přemýšlí, zda se má nebo nemá objednat na lekci. Druhou fází je fáze realizace. Objednává se k domině, je vzrušen už rozhovorem s ní. Těší se na lekci. Lekce proběhne. Po fázi realizace přichází třetí fáze, fáze uvolnění. Někteří otroci popisují svůj psychický stav bezprostředně po lekci jako „vyčištění hlavy“, prudké odbourání napětí a stresu, jsou uvolnění, nabití energií. Cítí nesmírnou úlevu. Srovnávají to s adrenalinovým sportem. Poslední fází procesu je nástup výčitek a zahanbení. Stydím se za to, že jsem takový. Stydím, se, že jsem lhal své manželce. Byla to nevěra anebo ne? Většinou rychle opouštějí studio. Po čase se celý proces opakuje. Většinou frekvence těchto stavů bývá měsíc, ovšem někdy i častěji. Diskutovali jsme i o otázce, zda je sexuální zaměření věcí vrozenou, dědičnou, či přijatou podmiňováním v průběhu procesu vývoje člověka.
V závěru debaty jsme se shodli na tom, že pokud si partneři dohodnou určitá pravidla BDSM her, nepoškodí se vzájemně na zdraví či na životě a neomezují-li, či nepohoršují své sociální okolí, můžeme hovořit o kreativitě v sexu a není nutné jejich zaměření posuzovat jako deviaci. Diskutovali jsme i o knize E. Fromma „Strach ze svobody“, kde autor knihy o sadomasochismu píše, že masochistická symbióza je v rozporu s láskou, kdy jde tedy o vztah závislosti a nikoliv o vztah lásky, která je založena na rovnosti, svobodě a respektování nezávislosti integrity obou osob a zda je možné, aby sadomasochistické partnerské vztahy měly určitou úspěšnost, co se týče délky svého trvání. Shodli jsme se na tom, že jakýkoliv vztah, je-li založen na lásce a důvěře, v BDSM partnerství třeba i na závislosti ( pokud to tak cítí oba partneři) a především na vzájemné komunikaci obou partnerů mášanci na přežití. A pokud tomu tak není, je úplně jedno, zda jsou ve vztahu vanilkoví partneři, či BDSM orientovaní partneři. Samozřejmě, že BDSM partnerské vztahy mají mnohem většíúskalí a to především u tzv. psychických sadomasochistů, protože jejich vztahy bývají často psychicky dosti vyčerpávající ( ve vztahu často bývají partneři jednou nahoře, jednou dole jako na houpačce, vztah je buď maximálně krásný anebo naopak maximálně beznadějný a tyto fáze se střídají, přesto znám spoustu partnerství, která tímto způsobem fungují už léta a neustálé hádky a usmiřování je pro ně naopak způsobem, jak neupadnout do nudy a stereotypu ve vztahu). Největším problémem však bývají vztahy vanilkového partnera s BDSM orientovaným partnerem, pokud vanilkový partner vychází svému partnerovi vstříc pouze z donucení a není ochoten si ve vztahu najít i on něco, co vzrušuje jeho, či čeho by mohl ve vztahu využít ke svému uspokojení. Např. pohrůžka výpraskem za neuspokojení partnerky submisivním partnerem apod., dlouhodobé nošení CB 6000 („pásu cudnosti pro muže“) a manipulace s partnerem po dobu jeho uzamčení apod.
Další otázka, která studenty zajímala, byla ta, proč SM studia navštěvují jen muži a páry a nikoliv ženy. Vysvětlila jsem jim, že ženy jsou v tomto více problematické, protože ve většině případů jsou schopny jakéhokoliv sexu tedy i BDSM session pouze ve vztahu, tedy nejprve musí mít vztah, potom sex, což u mužů ve většině případů není podmínkou, tedy hledají většinou naopak nejprve sex a pokud je tento sex pro ně uspokojující, teprve potom navazují partnerský vztah, což nemusí být pravidlem, ale podle mých zkušeností to tak ve většině případů je. Studenty zajímala i frekvence nutkání realizovat BDSM potřebu mužů, kteří žijí v manželství a k domině docházejí na lekce jako otroci. Řešili jsme i problematiku, co je důvodem toho, proč se muži stydí říci svým manželkám o svém zaměření. Jako hlavní důvod jsem uvedla, že jejich největší obavou je ta, že si jich manželka přestane vážit jako partnera, pokud by ji požádal, že chce být jejím otrokem a že se obávají riskovat manželství kvůli svému zaměření a proto raději volí tajné návštěvy dominy. Shodli jsme se na tom, že tato obava je zbytečná, pokud má manželství pevné citové základy a funguje zde důvěra a komunikace. Já osobně vanilkovým partnerkám vysvětluji, že musí BDSM scénky brát jako hru, nikoliv jako skutečné ponížení svého manžela na otroka. Hovořili jsme také o tom, že ve většině případů neexistují jen ryzí masochisté a ryzí sadisté, že sadomasochismus je často složkou jedné osobnosti, takže výměna rolí je další možností, jak se vyhnout problému, kterého se většina mužů v partnerství obává, tedy problémy ztráty úcty k muži jako hlavě rodiny.
Celou besedu jsme zakončili tím, že jsme se vrátili k mé základní otázce ze začátku přednášky a to té, kde je tedy hranice mezi normálním a deviantním sexem. Studenti uznali, že pokud jsou lidé schopni normálního sexu a sem tam si zahrají na „Paní a otroka“, mohou považovat tyto sexuální praktiky za kreativitu v sexu. Parafilie začíná tehdy, pokud člověk není schopen dosáhnout vzrušení jinak, než právě BDSM aktivitami. I touhy některých lidí, které jsou „nebezpečné“ ( např. touha být vykastrován, či rozřezán, prodán na burze otroků) může zůstat stále jen v rovině fantazie, kterou člověk ve většině případů nikdy nezrealizuje. Pokud je však puzen k realizaci takovéto touhy, jedná se již o čistou formu parafilie. Znovu jsme si připomněli, že pokud se BDSM hry provádějí bezpečně, s rozumem a po dohodě s partnerem, neohrožují tím okolí, nejsou sadomasochisté pro společnost nebezpeční. Zajímavý byl také názor jedné studentky, která se zeptala, jakou kvalifikaci by měla mít domina, či komtesa a že si myslí, že by měla být inteligentní a mít vzdělání z oblasti psychologie či sexuologie. Souhlasila jsem s ní a doplnila její názor, že především by ale měla mít BDSM zaměření, aby byla schopna empatie do pocitů otroků.
