Kořeny a projevy sadomasochismu v nás
S. Freud se domníval, že sadomasochismus je „parciální pud“, který se projevuje při vývoji sexuálních instinktů. Sadomasochistická osobnost se dle jeho teorie determinuje již v psychosexuálním vývoji v raném dětství, kdy dojde k fixaci na jednu fázi z raného vývoje dítěte. Pro vysvětlení Freud rozděluje tyto základní fáze psychosexuálního vývoje - orální, anální, sadistická, genitální. Tím, že dojde k fixaci anebo k pozdějšímu návratu k některé z těchto fází, protože byla prožívaná jako saturující, se tyto prvky přenášejí i do sexuálního chování jedince. Toto jsou podle Freuda příčiny sadomasochismu ve smyslu dávání či přijímání bolesti. Později si však Freud začal všímat i fenoménů, které označil jako „morální masochismus“, tendenci trpět nikoliv tělesně, ale duševně. Zdůraznil, že oba fenomény sadismus i masochismus najdeme v osobnosti člověka, navzdory svému protikladu vždy společně. Později však svoji teorii poněkud změnil. Existuje biologicky daný sklon k destrukci, který může být zaměřen proti jiným nebo proti sobě samému. Freud označil, že masochismus je výtvorem silného tzv. pudu smrti - thanatos. Domníval se, že tento pud, který nemůžeme pozorovat přímo, se často spojuje se sexuálním pudem a v tomto splynutí se projevuje jako sadomasochismu. Předpokládal, že právě toto spojení se sexuálním pudem chrání člověka před nebezpečným účinkem, který by měl v sobě sám pud smrti. Z jeho teorie by vyplývalo, že sadomasochistické tendence jsou obsaženy v každém z nás.
Zajímá nás ale otázka co je kořenem sadomasochistické perverze? Fromm a Adler tvrdí, že sadomasochistické usilování jedince je cesta, která jedinci slouží k tomu, aby mu pomohlo uniknout nesnesitelnému pocitu osamění a bezmocnosti. Většina sadomasochistických osob shodně vypovídá, že jsou naplněny hrůzou z pocitu osamělosti a bezvýznamnosti. Často je však zakrývají náhradními pocity nadřazenosti a dokonalosti. Pokud ale pronikneme do nevědomých procesů této osobnosti, najdeme je zcela neomylně. Takovýto člověk se cítí„svobodný“ v negativním smyslu, tj. osamělý se svým Já a konfrontován s nepřátelským světem, do kterého nezapadá. Formy masochistického usilování je: UNIKNOUT SVÉMU INDIVIDUÁLNÍMU JÁ, jinými slovy zbavit se svobody. Pokud se podaří tento únik, zbavíme se i svých pochybností, nedostatků a zejména nesnesitelné osamělosti, ovšem mnohdy cestou zcela iracionální - prožíváním mnohem většího utrpení.
P. Réageová popisuje odchod slečny O. z Roissy, kde byla vězněna jako otrokyně slovy:
„Cítila se osvobozená? Anebo si připadala, že jí něco scházelo?“
Po absolvování pobytu v Roissy začala slečna O. přemýšlet o tom, co je vlastně pro ni příjemnější. Svoboda znamená mít vlastní vůli, tudíž mít za sebe zodpovědnost, uvědomovat si své já se všemi negativními důsledky. Tím, že předám rozhodování za svoji osobu někomu druhému - dominantnímu jedinci - zříkám se veškerých starostí se svojí osobou - jsem vlastně svobodný a bezstarostný.
V doslovu Příběhu O. mě zaujala jedna myšlenka.
„Snad by k odstranění bolesti stačilo, abychom je oprostili od jejich osamění.“
Má tedy E. Fromm pravdu? Je to skutečně pocit nesnesitelného osamění, který v nás probouzí sadomasochistické fantazie? Často slýchávám zpovědi masochistických dívek. Na moji otázku, proč se nechávají týrat, slýchávám častou odpověď:
„Aby bolest těla přebila ukrutnou bolest duše.“
Kde se však tato bolest duše bere? Většina dívek nezažila žádnou traumatizující zkušenost, přesto vypovídají o bolesti duše. Bere se tedy snad z pocitu jejich nesnesitelného osamocení? Mnozí masochisté se po lekci cítí volní, svobodní, z „vyčištěnou hlavou.“ Na chvíli zapudili všechny své starosti, zapomněli na svoji zodpovědnost a na chvíli se stali jen „kusem věci“ sloužící pro pobavení své Paní. Je to srovnatelné s pobytem v sauně. Sauna očistí tělo, SM lekce duši.
Kde se v nás tedy berou sadomasochistické fantazie? Podle Weisse, Zvěřiny (2002) je hlavní příčinou vrozená dispozice. Existuje celá řada teorií, vysvětlujících příčinu sadomasochismu. Vycházejí z výzkumu možných etiologických faktorů hormonálních / zkoumání hormonálního vlivu prenatálního stresu /, genetických, neuroanatomických, fylogeneticko - embryologických / vznik deviace vysvětluje poruchou sexuální diferenciace v určitém vývojovém stadiu plodu / Weiss /, psychoanalytických / deviace je zde chápána jako uchování infantilní sexuality na úkor dospělé / Freud, Fromm /.
U Freuda nikdy nebylo jasné, co vlastně způsobuje perverze. Byl si jist, že to jsou fixace, ale nebyl si jist, jestli to bylo způsobeno nadbytečně aktivními erotogenními zónami, infantilním sváděním nebo vrozenou konstituční zvráceností.
Podle Schorsche (1980) je perverze způsobem, jak se vyrovnat s konflikty a strachy, které vyplývají z určitých vývojových podmínek, další jsou známy behaviorální teorie (kdy se sexualita formuje v procesu učení, fixujeme podněty, které nás saturují, a zavrhujeme podněty, které působí neutrálně nebo negativně) aj.
Stoller považuje perverzi za „erotickou formu nepřátelství“ přičemž perverzní symptomy jsou projevem úzkosti a jsou odezvou na útok na pohlavní identitu feminitu či maskulinitu. Stoller sleduje původ perverzního chování k traumatu, které vyvolává nástup nepřátelství a potřeby pomsty. Perverze je převzetí nadvlády a pomsta namířená proti původnímu traumatu. Faktem je, je nutno konstatovat, že zatím nemáme komplexní a všeobecně uznávanou koncepci vzniku a vývoje těchto poruch. Neexistují ani spolehlivé psychodiagnostické metody, které by byly speciálně zaměřeny na zjištění přítomnosti sexuální deviace.
Fromm uvádí, že sadomasochismus je často zaměňován s láskou. Zejména masochistické projevy jako postoj naprostého sebezapření vůči dominantní osobě, vzdání s vlastních práv a nároků bývá uváděno jako „příklad velké lásky“. V těchto případech je podle Fromma „láska“ jen masochistickou tužbou, která má své kořeny v potřebě symbiotického spojení s milovanou osobou. Míníme-li láskou vášnivý souhlas a aktivní vztah k bytí určitého člověka, míníme-li ní sjednocení s jiným člověkem na základě nezávislosti a integrity obou osob, pak je masochismus a láska protikladem. Láska je založena na rovnosti a svobodě. Je-li založena na podřízenosti a ztrátě integrity jednoho partnera, je to masochistická závislost, bez ohledu na to, jak je vztah racionalizován. I sadismus se často objevuje pod rouškou lásky. Ovládání jiné osoby, i když s ujištěním, že je ovládána pro její vlastní dobro se jeví často jako projev lásky, podstatným činitelem je však požitek z ovládání (Fromm 1993). Podle Fromma je tedy vztah sadisty a masochisty v obou případech stavem závislosti, nikoliv však lásky.
Je tedy sadomasochistický vztah patologický - a v tomto případě tedy zbaven schopnosti milovat? Při jeho definici lásky zřejmě ano. Co když se však najdou dva protipólní jedinci - kdy oba touží po tom, aby jeden byl zcela závislý a druhý naopak zcela ovládal druhého a při tom oba prožívají pocity hlubokého sepjetí a oddanosti? Cituji znovu z doslovu knihy Příběh O.:
„Všechno, co mi přináší rány a přivádí mě na pokraj smrti, dělá mě zároveň věrnější. Jen, když mi působíš utrpení, cítím se bezstarostná a v bezpečí. Nikdy jsi neměl souhlasit s tím, že se pro mne staneš Bohem, jestli se bojíš plnit své božské povinnosti, o nichž oba víme, že nejsou tak úplně běžné. Už jsi mě viděl plakat. Nyní se musíš snažit naučit mé slzy vychutnat. Neustále mě zrazují mé moje představy, mé mlhavé sny. Oslabují mě. Zbav mě těch snů. Osvoboď mě. Použij jakýchkoliv kroků, které budou zapotřebí, abych neměla čas snít, že ti jsem nevěrná.“
Zjistila jsem například, že sadomasochistické páry se mnohem méně častěji dopouštějí nevěry, než „normální“ páry a to z důvodu vzájemné naprosté citové závislosti jednoho na druhém. Na druhé straně je zřejmé, že pokud partnerský vztah navážou lidé, kdy jeden za partnerů není takto sexuálně zaměřen, může být / zvláště v případech masochistů / závislost na partnerovi považováno za něco obtěžujícího a nepříjemného.
V knize P.Weisse Sexuální deviace mě zaujalo tvrzení, že na formování sadomasochistické osobnosti nemá žádný vliv dědičnost. Tento předpoklad jde jen stěží vyvrátit, ovšem znám spoustu sadomasochistických párů, jejichž děti se v pubertě a později v dospělosti identifikují s lidmi s menšinovou sexuální orientací a to i tehdy, když o zaměření rodičů nevědí. Na vývoj sexuálního zaměření dítěte má jistý vliv podle behaviorálních teorií i výchova rodičů. Pokud se doma hovoří o sadomasochismu, jsou běžně dostupné obrazové materiály a písemné publikace s tematikou BDSM je určitý předpoklad, že dítě bude inklinovat v dospělosti k tomuto způsobu sexuality. Tato teorie má souvislost s behaviorálními teoriemi procesu učení.
Co říci závěrem? Dle předních sexuálních psychologů je sadomasochistická láska považována za lásku patologickou a má spoustu iracionálních podob. Existují například masochisté, kteří mají tendenci neustále od sebe „odhánět“ svého partnera a ubližovat mu, deptat ho (psychický sadomasochismus) aby si „dokázali“, že oni přece nemají nárok na osobníštěstí, že jsou předurčeni k samotě. Když svého partnera nakonec přece jen ze svého života vypudí, jejich masochistická část osobnosti má vlastně vyhráno. Masochistická osobnost po té prožívá nesmírné utrpení. Psychické týrání a sebetýrání je častým projevem sadomasochistických vztahů, stejně tak jako nejrůznější provokace, za kterým se skrývá výzva k dominantnímu partnerovi, aby přikročil k zaslouženému trestu.
Sebepoznání je v zmírnění masochistických projevů a včasné rozpoznání tohoto chování partnerem může vést k určité stabilizaci partnerství, i přestože soužití je velice problematické a plné výkyvů. Lidé, žijící v tomto vztahu mají dojem, že jsou s partnerem „buď maximálně šťastni anebo naopak maximálně vydeptáni.“
Neexistuje žádný rozumný kompromis, protože právě destabilizace vztahu a nejistota se může jevit jako ten pravý popud k sexuálnímu vzrušení masochistické osobnosti. Častou otázkou v mé poradně je otázka, jak přesvědčit „normálního“ partnera k realizaci masochistických přání. Většina „normálních“ partnerů v páru problém svých protějšků totiž mají tendenci bagatelizovat. Nechápou, že v případě nerealizace sadomasochistických představ, dochází u jedince k hlubokým depresím, které někdy končí dokonce sebepoškozováním. Proto častá chyba, ¬včas se partnerovi nesvěřit se svým zaměřením, může v pozdější fázi vývoje vztahu způsobit velké komplikace, které„normální partner“ zpravidla ani nechápe a často reakce svého partnera považuje za projevy hysterie.
