Kreativita a perverze v sexuálních fantaziích
Je zajímavé, že většina sexuologů a psychologů považuje kreativní a perverzní sexuální fantazie za pouhou sexuální poruchu. Teprve nedávno jsem se setkala s názorem, o kterém jsem já osobně přesvědčena už léta, psycholožky J. Ch. Chasseguetové Smirgelové (Psychoanalýza lidské tendence posouvat hranice reality, Praha 2001), která vyjádřila názor, že nepovažuje perverzi za pouhou sexuální poruchu, která postihuje relativně malý počet lidí. Její pohled na tuto problematiku je daleko širší. Chápe ji jako obecnou dimenzi lidské psyché, jako vnitřní pokušení, které je nám všem společné.
Moje téměř sedmnáctiletá praxe poukazuje na skutečnost, že k perverzním sexuálním praktikám ve smyslu, jak je chápou psychologové (sem patří všechny formy fetišismu, sadomasochismus, bizarní praktiky, atd.) inklinuje stále více jedinců. Nejedná se tedy jen o určité procento populace, která k těmto praktikám inklinuje, ale spíše o určitý nabízený způsob rychlého uvolnění se a vyrovnání se jedince s působícími se okolními stresory, kterých je stále více.
Mnozí mí klienti popisují kreativní a perverzní praktiky jako jistou formu „duševní očisty“. Sauna očistí tělo, perverzní sexuální praktiky (teď nemám na mysli jen sadomasochistické praktiky) duši.
Je pravda, že při SM lekci dochází díky strachu, očekávání, někdy nadměrného vzrušení k prudkému uvolňování látek, způsobujících uvolnění napětí a euforii stejně tak jako u některých adrenalinových sportů. S názorem, že k těmto praktikám inklinují pouze neurotičtí jedinci nebo dokonce, že perverzní představy bývají zpravidla iniciační fází určitého psychotického onemocnění, naprosto nesouhlasím. Za deset let své praxe jsem vypozorovala, že roste zájem o netradiční sexuální praktiky i u lidí, kteří nemají tyto tendence vrozené. Nejedná se tedy u nich o sexuální aberaci. (Například u většiny sadomasochistů a fetišistů se jejich představy projevují už v dětských hrách, při výběru literatury a filmů a to naprosto podvědomě, aniž by si vůbec zpočátku byli schopni definovat svoji sexuální orientaci.) Je to dáno jednak tím, že dnešní doba skýtá mnohem více stresujících faktorů a jednak také odbouráváním tabu v sexu. Tím, že se o sexu dnes hovoří mnohem otevřeněji, než dříve, dle mého názoru způsobuje na jedné straně mnohem větší prostor pro kreativitu v sexu, ale na druhé straně se v poslední době stále častěji setkávám s názorem, že přemíra odtabuizování skýtá určité nebezpečí přesycenosti v sexu, dále neustálé posouvání hranic, kam se dá v sexu zajít, až dokonce někdy i apatii, či nechuť k sexu vůbec. Podněty ke vzrušení musí být stále intenzivnější, hranice širší.
Je logické, že to, co vzruší osmnáctiletého chlapce, nemůže vzrušit padesátníka, který si zažil nejrůznější formy sexuálního ukájení. Nabízí se otázka, do jaké míry je toto odtabuizovávání dobré a kam povede. Nikdy jsem nebyla puritánka, ale někdy jsem překvapena, jak rychle klesá věková hranice lidí, zabývající se perverzními sexuálními praktikami. Zjišťuji, že věkový průměr lidí, zabývajících se perverzními formami sexu je dnes mnohem nižší, než dříve. Stále více se setkávám s lidmi těsně na počátku třetího decennia, kteří se dokážou vzrušit už jen pouze provozováním těch nejbizarnějších sexuálních praktik. Stejně tak jako se posouvá hranice u sadomasochistických praktik co se týče stupně bolestivosti, tvrdím, že se posouvá i hranice praktik, spojených například s manipulací s výměšky lidského těla (pot, moč, výkaly, spermatem, krví a podobně). Je to snad proto, že lidé odhazují stud a zábrany anebo proto, že už prostě vyzkoušeli všechno a chtějí stále víc a víc? Kde se ale zastaví? Nebude důsledkem nakonec jenom nuda a znechucení ze sexu vůbec?
Nedávno se mi svěřil klient, že je sám ze sebe nešťastný. Jeho sadistické fantazie ho pronásledovaly celý život. Nakonec vyřešil svůj problém inzerátem. Skutečně se mu podařilo tímto způsobem získat masochisticky zaměřenou dívku a myslel si, že má vyhráno. Vyzkoušeli spolu téměř všechno. Od svazování, kolíčků, pálení voskem, později dokonce žehličkou, přes tvrdé výprasky až k propichování bradavek a genitálií. Nakonec ho to přestalo bavit. Všechno se nakonec musí opakovat. Každá lidská fantazie má své hranice. Podal si znovu inzerát. Když změní sexuální objekt, třeba to bude vzrušivější, myslel si. Situace se opakovala. Dnes už vystřídal několik masochistických partnerek a ani tato forma sexu mu už téměř nic neříká. Svěřil se mi, že ho láká už jen představa svoji partnerku pomalu zabít. Jenomže má soudnost. Nenechá se přece zavřít kvůli chvilce vzrušení. Tak raději zkouší skákat padákem. O sexu nechce ani slyšet. Jenom si sem tam půjčí nějaký brutální film z půjčovny. Co je na něm, jsem raději nevyzvídala. Ale dokážu si to představit.
Toto je pouze jeden z odstrašujících příkladů. Možná, že je nakonec dobře, že stále funguje určitý sociální tlak na jedince, kteří mají perverzní sexuální fantazie. V některých zemích mohou být trestně stíháni lidé, kteří používají jiných forem sexu, než je běžné. Je to diskriminace těchto jedinců anebo obrana společnosti před tím, kam by odtabuizování některých sexuálních praktik mohlo vést? Těžko říci. V sexu by mělo být dovoleno vše, na čem se partneři dohodnou. Co se jim oběma líbí a co nepoškodí na zdraví nebo dokonce na životě ani jednoho z partnerů. Tuto definici jsem jednou vytvořila jako odpověď na otázku, co považuji v sexu za normální a co už ne. Přílišné tabu nikdy nevedlo k ničemu dobrému, podívejme se jenom, kde bývá hnízdo nejhorších sexuálních zločinů. Tam, kde je sex oficiálně zakázán úplně. Ale naopak úplné odtabuizování by zřejmě nevedlo také k ničemu pozitivnímu. Zkrátka všeho s mírou.
Mám-li své myšlenky shrnout, sadomasochistické a ostatní perverzní praktiky nabízejí rychlé a časově relativně nenáročné psychické uvolnění, které je nezbytné pro psychiku jedince. Další otázkou, kterou se zabývám, je otázka psychické závislosti na této formě sexu. Jsou totiž lidé, kteří se nedokážou uvolnit jinak než právě perverzními sexuálními praktikami. V případě, že nemají možnost realizovat své sexuální představy, trpí často hlubokými depresemi. Problém je v tom, že se může člověk snadno dostat do jakéhosi začarovaného kruhu. Perverzní představy jsou pudovou záležitostí, a čím déle a častěji se realizují, tím je tu riziko vyšší frekvence, se kterou nastupují. Na druhé straně, když se nerealizují, stávají se mnohem vtíravějšími a to ať už vědomě, či vytěsněné do podvědomí, kdy se pak realizují zcela nekontrolovatelně ve formě snů či nočních můr, které člověka stejně pronásledují a to někdy mnohem krutěji, než kdyby si je čas od času realizoval.
Co na závěr? Sadomasochistické a další perverzní představy nejsou jen výsadou nebo snad problémem nepatrného procenta lidské populace. Každý člověk za určitých podmínek může inklinovat k perverzním sexuálním představám. Záleží jen na spouštěcím mechanismu, který uvede tyto fantazie do chodu. Může to být stres, nějaká traumatizující událost (u žen to bývá paradoxně často znásilnění), někdy jen pouhá nuda, či přesycenost sexem, apod. Jde o to, jakým způsobem a s jakou frekvencí se mají tyto fantazie realizovat, aby se nestaly drogou anebo ještě hůř nedovedly člověka do situace, kdy už nemá žádné hranice anebo dokonce už nic, co by ho vlastně vzrušovalo. Sex a sexuální hry, nejrůznější fantazie, včetně těch perverzních, by měly být kořením života, a já je pokládám v určité míře za velice zdravé, protože dodají člověku potřebné uvolnění, nabijí ho pozitivní energií, potřebnou k tvůrčí práci. Ovšem měl by člověka obohacovat a ne ho ovládat, což se snadno může stát a mávat s ním jako s ubohým uzlíčkem nervů a vášní.
